10. listopadu 2013

Ruka

Tato báseň byla u nás často vydávána za básníkovu reakci na Mnichovskou dohodu, ale bylo to jinak. Mnichovská dohoda se stala důkazem, že tato báseň z první poloviny 30. let 20. století je nadčasová a stále platná. Dylana Thomase mám radši pro jeho život než pro jeho poezii, ale to je asi i tím, že na ni nejsem dost rodilý. Věřím, že Vladimír Holan, který se s ním jednou v Praze krátce sešel, by jej možná přeložil tak, že bych mu přišel na chuť. 
Pokusu o mé vlastní přebásnění této silné básně jsem neodolal.

originál zde

Ruka, která to podepsala, srovnala město se zemí;
pět suverénních prstů jediným podpisem na papíru
udělalo z celé země půl hřbitov a půl vězení.
Pět králů poslalo i krále pod sekyru.

Ruka, která se zdvihla vzhůru ke svěšenému rameni,
zavrzala svými klouby, sevřela prsty v prudké křeči
a rázným pohybem husího brku ukončila to vraždění,
jež navždy umlčelo marné řeči.

Ruka, která se podepsala pod smlouvu s udavači,
přinesla krupobití a hlad a hmyzí hejna mnohá.
Jak mocná je ta ruka, které k rozhodnutí stačí
jen letmo načmáraná muří noha.

Ruka pak padlé spočítá, oči jim ale nezatlačí,
konvence, nóty, protokoly ji nikdy neomrzí,
tak vládne zemi, vládne nebi, vládne k pláči,
sama však neví, co jsou slzy.