20. července 2013

Pařížský kat

Přečetl jsem si text Umberta Eca, který přednesl před pěti lety na boloňské univerzitě, s názvem Vytváření nepřítele. Velmi pěkný text se zajímavými ukázkami ze všech možných literatur – od Cicerona a Martiala přes raně i pozdně středověké kronikáře, náboženské a církevní texty, italské básníky, Williama Shakespeara, Richarda Wagnera, Georgie Orwella až po Jean-Paula Sartra. A přece mi jeden text chyběl, text, který by mohl celý esej nejen doplnit, ale téměř nahradit. Umberto Eco o něm ale z čistě kapacitních důvodů vědět nemůže. Česky při vší úctě nevládne.

Kdyby byl Oldřich Daněk Francouz, jistě by byl ve světě stejně známý jako Sartre. Alespoň ve svém dramatickém díle. Dosud jsem znal jenom jeho drama Válka vypukne po přestávce z televizního záznamu s Josefem Vinklářem (k vidění zde). A i to by stačilo. Je to geniálně napsané a geniálně zahrané. Před nedávnem jsem si ale přečetl scénář k televizní inscenaci Pařížský kat a zatoužil jej provést na divadle. Myslím to vážně, rekvizity už se vyrábějí a jednoho herce ze tří hlavních už mám. Nebudu tedy prozrazovat děj a ukončím toto motivační divadelní psaní úryvkem ze Satrtrova dramatu S vyloučením veřejnosti, kterým ukončil své psaní i Umberto Eco. Když jsou tři nebožtíci, kteří se za života nikdy nesetkali, přivedeni do pekla, jsou umístěni do jedné místnosti – nejdříve nejsou ochotni přiznat ani sobě ani ostatním, proč jsou v pekle, a také netuší, jaký je čeká trest. Své hříchy si nakonec sdělí a svůj trest brzy poznají, peklo jsou ti dva druzí:

Uvidíte, jak je to hloupé. Strašlivě hloupé. Žádná fyzická muka tu nejsou, a přece jsme v pekle. A nikdo nemůže přijít. Nikdo. Zůstaneme spolu až do konce sami. --- Někdo tu chybí. Kat. --- No, a to je úspora personálu. Nic víc. --- Každý z nás je katem obou ostatních.

18. července 2013

Sudičky

Vítkovi z Nebes

Je noc. Tvá první celá, dítě.
Maminka plenky zahřeje.
Tma rozhodila svoje sítě,
do kterých chytá zloděje.

Slyšíš krůčky? Spi, nic se neděje!
To jenom Láska přišla rozpačitě
k postýlce jemně pohladit tě.
Ráno tu najdeš její šlépěje.

Tetička Víra rovněž navštíví tě,
pěkně se na tebe usměje,
a do třetice na úsvitě
přijde i sudička Naděje.


(inspirováno Rondelem Tristana Corbiéra, s nímž budeš, Vítku, slavit svoje narozeniny)


Setkání s turistickým bohem

Protože se chystám shrnout své roční úvahy o turistickém vytěžení bitvy u Wogastisburgu, začítám se do různých textů o turistickém ruchu obecně, abych měl na čem stavět na cestě ke konkrétním detailům mého úmyslu. Narazil jsem i na tento text Dona DeLillo z knihy Bílý šum, kterou ke své lítosti v překladu Libuše Bryndové nevlastním, a tak jsem onu pasáž k vlastnímu uspokojení (patrně volněji než paní Bryndová, takový už jsem já) přeložil sám sobě a hodlám se s vámi podělit tady na zkomírajícím soběpisníku, k němuž jsem už málem zapomněl přístupové heslo.

Ujeli jsme 22 mil krajinou kolem Farmingtonu. Krajinou luk a jabloňových sadů. Dělily je od sebe bílé ploty. Náhle se před námi poprvé objevila cedule: NEJFOTOGRAFOVANĚJŠÍ STODOLA V AMERICE. Než jsme k inzerovanému místu dorazili, napočítali jsme pět stejných návěstí. Na provizorním parkovišti jsme napočítali 40 aut a jeden zájezdový autobus. Po cestičce pro dobytek jsme došli až na mírné návrší, z něhož byl na stodolu nejlepší pohled. Všichni tam měli fotoaparáty, většina se stativy, masivními objektivy a různými filtry. Ve stánku se prodávaly pohlednice a diapozitivy s obrázky, které byly pořízeny z toho samého místa. Stali jsme opodál a dívali se na fotografy. Murray se dlouho oddával mlčení a občas si něco zapsal do malé knížky.
„Nikdo tu stodolu nevidí,“ řekl nakonec.

Dlouhé ticho.

„Jak jednou zahlédneš tu ceduli o stodole, tu stodolu už nespatříš.“

Ještě jednou se odmlčel. Lidé na pahorku se zatím vystřídali a stála tam snad už třetí várka fotografů.

„Nejsme tu proto, abychom si udělali snímek, ale abychom jej zkopírovali a kopií potvrdili existenci originálu. S každým snímkem se posiluje jeho aura. Cítíš to, Jacku, jak se tu hromadí bezejmenná energie?“

Další dávka ticha. Muž ve stánku prodal již několik pohlednic a diapozitivů.

„Přítomnost na tomto místě je vlastně duchovní odevzdání. Vidíme jen to, co vidí ostatní. Tisíce těch, co tu byli před námi, a tisíce těch budoucích. Stáváme se součástí kolektivního vnímání. Doslova to potvrzuje naše představy. Je to svým způsobem náboženský zážitek, setkání s turistickým bohem.“

Vždyť Ježíš Kristus se narodil v podobné stodole, chce se mi dodat! A stačí málo, aby lidé uvěřili, že to bylo před pár lety v té krásné krajině pod horami ve státě Wyoming...
(pozn. DeLillova stodola je nicméně anonymní, možná jen inspirovanou literární fikcí)