25. srpna 2012

Zlatá horečka

Více než všechno ryzí zlato
v rezervách bank po celém světě
je, když ti dítě řekne „táto“
a v horečce pak obejme tě.

Více než stát se světoznámým
a sklízet ve všem úspěch je,
když tvoje dítě řekne „mami“
a v horečce se usměje.

Pár dalších fotek zejména pro rodinu je zde.

23. srpna 2012

Wogastisburg podruhé


Drazí přátelé archeologové a historici,

rád bych Vás získal pro myšlenku, která u většiny z Vás zatím nevyvolala odmítavou reakci jen proto, že jste možná nečetli můj první článek o založení občanského sdružení Wogastisburg. Určitě byste z něj vyčetli, že se čistí amatéři rozhodli obhajovat něco, co Vy máte již pár desítek let za téměř vyloučené. Chci tedy vše uvést na pravou míru.

O.s. Wogastisburg není o.s. Úhošť a nechce prosazovat jediné a správné umístění památné bitvy ze školních učebnic. Naše o.s. chce mít své pobočky nebo alespoň členy všude, kde fandí historii a archeologii a nejsou jim lhostejné dějiny starých Slovanů, naše nejhlubší kořeny. V Kadani iniciujeme vznik podobného hnutí proto, že víme, že v době méně než dávné, kdy nad archeologií měla i pro nejstarší dějiny vrch historiografie, která si brala na pomoc jazykovědu, navrhovala spousta českých historiků umístění hradiště Wogastisburgu právě na Úhošť. Nabízí se, že by se poměrně silné křídlo mohlo založit třeba v nedalekém Žatci, archeologické Mekce, od níž není vzdálen vrch Rubín (mezi Pšovem a Kašticemi), kde se alespoň něco archeologicky cenného našlo (i když to stejně asi nedokazuje nic, na čem by se dalo stavět). Klidně ale budeme kvitovat snahy o zasazení Wogastisburgu do středního (rakouského) Podunají, na Slovensko nebo kamkoli do Německa. Víceméně chceme popularitu našich nejstarších dějin postavit na historické hádance – a tím ji udělat atraktivní. I v Kadani budeme mít jistě více odborných i neodborných názorů. Deklaruji tedy předem, že budeme občanským sdružením postaveným (nejen) na názorové pestrosti.
Hrob Dagoberta I., který byl jako první z franských králů pohřben v bazilice Sv. Diviše v Paříži (náhrobek z 13. století)… Kde je asi hrob jeho protivníka, vítěze v bitvě u Wogastisburgu, franského kupce v čele slovanských kmenů Sáma?

V prvním článku jsem přirovnal Wogastisburg k bájnému Camelotu, o kterém jeden americký historik řekl, že ho nelze lokalizovat vůbec nikde, a tedy vlastně kdekoli – čehož využívá zejména anglický turistický průmysl. Je tu ovšem jeden podstatný rozdíl: Wogastisburg není bájný. O to méně textů můžeme využít k rozvinutí nějakých teorií, o to méně umělecké volnosti bude v různých výkladech, nicméně přitažlivé může být právě to, že i vědecké historické studie mohou znít jako literatura fantasy.

V neposlední řadě bych chtěl připomenout odkaz Josefa Antonína Jíry, který neváhal svůj život zasvětit archeologii a jeho nadšení šlo tak daleko, že soukromě pronajaté místnosti pražské Hanspaulky zprovoznil přesně před sto lety jako veřejné archeologické muzeum, jediné svého druhu v Čechách a na Moravě. Motivací Jírovi bylo dokázat, že staří Slované nepřišli do naší kotliny jako vazalové Avarů, ale jako svobodný lid. Jíra byl mimochodem asistentem Lubora Niederleho, zakladatele Státního archeologického ústavu, který byl shodou okolností také názoru, že Wogastisburg byl na Úhošti. Na jejich odkazu chceme také založit naše poslání.

Letos v úterý 28. srpna, na narozeniny Augusta Sedláčka, jste všichni zváni na zakládací sraz přípravného výboru o.s. Wogastisburg a samozřejmě budete vítáni i kdykoli poté. Představím tam i smělý plán na zřízení Muzea Sámovy říše – v tom ale nutně budu potřebovat podporu právě archeologů a historiků. Vyslyšíte mě?

Každopádně děkuji za pozornost.

22. srpna 2012

Země JE středem vesmíru!

Dlouho jsem nenapsal žádný článek, kde by se objevila nějaká moje vlastní filosofická myšlenka. K tomu dnešnímu mě donutila až závrať! Byla to sice závrať z četby, ale inspirovala mě k rozvíjení myšlenek vyčtených úplně jinde a v závěru možná dokonce mých vlastních.

Hodně studuji konec světa, ačkoli eschatologie nepatří do oborů, v nichž bych se vyžíval, spíš mě inspiruje k myšlenkám naprosto opačným. Koupil jsem si tedy knihu Konec světa od dr. Maxe Wilhelma Meyera, jejíž překlad v roce 1909 pořídili dva Antonínové – Roztomilý a Šprinc. Už kvůli jejich libě znějícím jménům jsem se do knihy rychle začetl. Hned na začátku se autor vysmívá teorii, že země je jediný živý organismus. O pár stránek dále se píše, že „bod zemského povrchu na rovníku uběhne toliko při denním pohybu kolem středu zemského za sekundu 464 metrů, země pak na své dráze asi 30km“.

To byla poslední věc, kterou jsem si přečetl před zhasnutím světla. Jenže jakmile jsem si lehl do své usínací pozice, začalo to se mnou házet jako s knězem z Brechtovy hry, který se vysmívá Galileiho teorii, že se Země točí kolem osy a ještě kolem Slunce. Uklidnil jsem se, až když jsem si vzpomněl na Chestertonovu teorii o útulném vesmíru. A v tu chvíli mi to všechno došlo:

Země JE středem vesmíru. Geocentrismus vítězí nad heliocentrismem, ačkoli se ve školách při dějepisu učí opak. Přestože Země není středem Sluneční soustavy, je středem vesmíru. I věda k tomu sklouzla po přijetí teorie relativity, která žádný pevný bod coby střed nepreferuje, a tak se jako pomůcka bere jako souvztažný střed vesmíru střed naší Země. Prý to nemá žádný fyzikální dopad. Filosofický ovšem ano! Ne, nebude se znovu upalovat, právě naopak!

Země je totiž koule a člověk jen její nepatrný obyvatel. Člověk nemá (a v závěru ani nemůže) být egocentrický, nýbrž geocentrický. Pokud vnímá vesmír, který se točí nad jeho hlavou, uvědomí si, že se nad hlavou jiných lidí točí jiný vesmír. Ale přitom má země jen jeden střed a ten zaručuje útulnost toho všeho, co je kolem nás. Střed naší země zajišťuje, že nám neuletí klobouk, ani když se šouráme po chodníku nadzvukovou rychlostí kolem zemského středu, střed naší země zajišťuje, že nám neuletí střecha nad hlavou, ani když se ta naše země řítí  rychlostí 100.000 km/h kolem slunce.
A co na to Mayský kalendář? Zabýváme se jeho okrajem v touze spočítat, kdy to tu všechno skončí a v centru jeho nejznámějšího vyobrazení na nás tajemná postavička plazí jazyk. To asi proto, že ji považujeme za Slunce, přitom je to střed naší země, kolem níž se točí všechen život. Až to pochopíme, tajemný mayský bůžek zatáhne jazyk a bude nám hej.

21. srpna 2012

Slavné enóno

„Tátové musejí svoje holčičky pořád muchlovat,
aby jednou měly co vracet.“
Zdeněk Chuchel, dnes šedesátiletý

Proč je doma tolik křiku?
Proč šel táta pro kroniku?
Protože jsem bez cavyků
nakakala do nočníku?

Máma dělá kotrmelce
a hladí mě po prdelce,
táta sahá po odměrce
že to změří v celé délce.

Já mám z toho bobku na dně
taky radost, každopádně,
šlo to ale celkem snadně,
tak nevím, co ti dva blázněj!

19. srpna 2012

Duše a hvězdy aneb Diskuze po katolicku

Mrzí mě, že budu kopat takzvaně do vlastních řad, ale věřím, že je to kopání do tmářství a že existuje naděje na prozření i v něčem tak stojatém jako je církevní věrouka. Když jsem křtem vstupoval do katolické církve, věděl jsem, že nejde o ledasjak demokratické společenství, jistý typ řádu, poslušnosti a hlavně konzervování tradice jsem čekal a v žádném případě jsem ho neplánoval rozvracet zevnitř.

Také mě setkání s tmáři v církvi nikdy nezviklalo ve víře. A už vůbec mě neopouští naděje, že tmáři nezvítězí, že jsou zde z vůle Boží, stejně jako ateisté a všichni ostatní. Pomáhají nám hledat. Jako si tmáři z dnes zpívaného Žalmu 34 jistě ještě teď prozpěvují „Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí.“ (o bohabojnosti zase někde jinde), já stále v duši slyším  „nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina“. Čtu si tedy rád i věci, s nimiž nesouhlasím, beru si z nich mnohdy spousty ponaučení. Někdy mě donutí, abych vyjádřil svůj názor a konfrontoval jej s ostatními, i kdybych třeba měl uznat, že jsem se mýlil nebo alespoň, že jsem nedokázal přesvědčit oponenty.
Martin C. Putna na loňském Prague Pride a jeho dopis T. Halíkovi

S podobnou myšlenkou jsem se odhodlal vstoupit mezi komentátory článku Ferdinanda Peroutky jr. o Prague Pride na serveru online časopisu Duše a hvězdy, kam píší „katolíci především pro katolíky“. Vážím si strýce pana Peroutky a vážím si autora románu Duše a hvězda (odtud zřejmě název časopisu) Jaroslava Durycha, jehož syn Václav do své smrti do časopisu přispíval. Chápu autorův postoj, i když s ním nesouhlasím, ale přesto mě jedna pasáž v článku vyprovokovala k reakci. Cituje se v ní z lékařského posudku o praktikách homosexuálů, které vedou k šíření pohlavních nemocí, a jejichž praktikování pak pan Peroutka mladší podsouvá všem, kteří se zastanou homosexuálů (v článku konkrétně pražskému primátorovi Svobodovi): „nechráněný anální sex, sdílení sexuálních pomůcek, vsouvání pěsti i celé paže do řitního otvoru a sex party v rámci mezinárodní sexuální sítě“. Věřím, že se tyto praktiky panu Peroutkovi eklují, ale to, že máme každý jiný vzorec obliby (dokonce jiný i v různých etapách jednoho a téhož života), o tom už z lékařských studií víme déle než půl století od dr. Kinseyho. Přesto se zde sází na to, že se tyto praktiky eklují i mnoha jiným heterosexuálním lidem a pobouřením publika strhne autor názory čtenářů na svou stranu.

V úvodu článku si šéfredaktor časopisu Ignác Pospíšil stěžuje, že tento nemohl být publikován na blogu serveru ČT24, protože ho televizní redaktoři shledali homofobním. Také mi to vadilo, protože vyznávám pluralitu názorů. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet, zda to není z druhé strany stejné. Napsal jsem krátkou reakci na článek i na pár komentářů pod ním a jediné, co mohlo být v článku shledáno nevhodným, byl citát ze samotného Peroutkova článku. Přesto můj příspěvek nebyl publikován. Nevěřil jsem, že to bylo cenzurou, a tak jsem napsal reakci znovu, ačkoli trochu v rozčilení, protože jsem se cítil okraden o čas. Znovu nepublikováno. Zkusil jsem tedy malou lest, snad mi ji Pán Bůh odpustí: (červené rámečky značí mé příspěvky)
Napsal jsem příspěvek, který je dostatečně homofobní, aby se panu Pospíšilovi líbil. Nechal jsem se inspirovat názorem Hanse Michaela Franka, nacistického pohlavára, neomezeného vládce nacisty okupovaného Polska, kde se výrazně podílel na holocaustu, za což byl po válce v Norimberku popraven. Jen jsem jeho názor, že s praktikujícími homosexuály musí být zacházeno „bez milosti“, zjemnil, aby mi to dnes prošlo. Udělal jsem to zřejmě proto, abych pobouřením strhnul publikum na svou stranu. A prošlo mi to, což mě vzhledem k Peroutkovu i Durychovu odkazu mrzí. Ti se konfrontací nebáli! A věřím, že by se nebáli ani dnes!

Podobně jako pan Pospíšil vyzývá souvěrce k různým akcím a reakcím, vyzívám katolíky, kteří nechtějí podporovat tmářství, klidně čtěte časopis Duše a hvězdy, ale vězte, že v diskuzích nepřipouští jiné názory, než jaké má jeho šéfredaktor! Jestli by nebylo čestnější diskuzi prostě nepřipouštět. Pak bych zřejmě reagoval rovnou zde na svém soběpisníku a podoba mezi novinářskými konfrontacemi první republiky by byla úžasná. Nu, žijeme v 21. století a i tmáři potřebují vysílat zdání modernity a přístupnosti diskuzi, aby jejich předsudky vůbec někdo bral vážně.