7. července 2012

Slavný Julča

Zašel jsem si dnes s Julinkou na poštu a jediné doporučené psaní obsahovalo životopisnou črtu o Juliu Fučíkovi od Mojmíra Grygara s názvem Žil jsem pro radost. Trochu sprchlo, a tak jsem se na Pohodě pod stříškou začetl. Jedna epizoda z Fučíkova dětství mě nemohla nechat chladným.

Malý Julek totiž díky tatínkovi, který zpíval na scéně Švandova divadla  na Smíchově, dostal příležitost zahrát si v několika dětských rolích. První rolí byl princ v pohádce Princezna Popelka neboli Křišťálový pantoflíček – na konci vystoupení vyšel (ještě ani ne tříletý) z vajíčka, do něhož jej zaklela čarodějnice, a přestože ani nic neřekl, získal si publikum, které po něm chtělo i autogram (a dočkalo se řady křížků). Pak přišly další role, jejichž svědectví přinášejí fotografie „slavného Julči“ v Meziaktí smíchovských divadel. Když se rodina Fučíků přestěhovala do Plzně, Julča získal další angažmá v místním městském divadle a tatínek mu vedl album s fotografiemi a výstřižky z novin.
Nejslavnější role byla role Malého lorda Cedrika ve hře podle románu Frances Hodgson Burnettové. S ní sklidil úspěch dokonce v zahraničí. Český krajanský spolek uspořádal představení v Berlíně, kde za skvělý výkon sklidil bouřlivý potlesk a diváci jej zahrnuli květinami.

O třicet let později byl Fučík v Berlíně popraven. Není od věci si v této souvislosti připomenout oslední slova Reportáže:

Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat!
Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.
A v životě není diváků.
Opona se zvedá.
Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!

Marie Pujmanová v průvodním slově na záložce obálky píše:
Každá lidská bytost má ústřední vřeteno, na které se navíjí všechno co cítí, myslí, chová, prožívá. U Julia Fučíka to byla komunistická víra. Za ni dýchal a pro ni umřel...
Bohužel.

V týdnu mi došlo už i kritické vydání Reportáže, mnohé otázky už mi zodpovědělo, mnohé zase naopak vyvolalo. Ale o tom zase jindy.

6. července 2012

Čeští buditelé Friedrich Emmanuel Tiersch a Adalbert Fingerhut

Sokolové se slétli v Praze a i bez spartakiádní masáže jich bylo obdivuhodně hodně. Vážím si Sokola a rád poslouchám babičku, když vypráví o posledním předspartakiádním sletu v roce 1948. Protože sám jsem tak trochu chabrus, uctil jsem 150. výročí založení naší nejvýznamnější sportovní organizace sepsáním článku o Miroslavu Tyršovi na anglickou wikipedii. Pokud se poštěstí  a ocitne se na titulní straně wikipedie (pravidla se zpřísňují, ale existenci Miroslava Tyrše naštěstí potvrdila i Knihovna amerického kongresu i Německá národní knihovna), bude to můj 25. článek v oddělení Did you know…? Věrušce jsem tak trochu slíbil, že jestli dostanu medaili, tak už toho nechám, ale když na anglické wikipedii ještě tolik důležitých hesel chybí! Vojta Náprstek, rozený Adalbert Fingerhut (což jsem ovšem do anglické verze musel připsat), je čestnou výjimkou.
Kdybych psal otázku na českou wikipedii, zeptal bych se na něco jiného (na anglické se ptám, zda věděli, že zakladatel české národní tělovýchovné jednoty byl rodem Němec):

Věděli jste, že Tyršovo jméno je třetí nejčastěji užité vlastní jméno v názvech českých ulic? A věděli byste ty dvě osobnosti, které Tyrše trumfují? Poradím: Fučík to není!

4. července 2012

Prostě někam

„Nezáleží mi na tom kam,“ řekla Alenka
„Potom ale nezáleží ani na tom, kudy se vydáš,“ odpověděla kočka.
„… hlavně abych se dostala prostě někam,“ dodala Alenka na vysvětlenou.


Má postel je jako malá loďka,
na které spolu můžem potkat
třeba i pana Carrolla
– stačí jen správně zavolat!

Bude nám s tváří pomatence
vyprávět příběh o Alence,
jak spadla do králičí nory
a potkala tam různé tvory,
a podle toho, co tam vypila,
se buď zvětšila nebo zmenšila.

Pak půjdeš s Alenkou
prostě někam
a budeš zvědavá, jestli vás nechám.

Rád bych šel s vámi, ale vím,
že
někam prostě nepatřím.


Přesně před 150 lety v Oxfordu na ostrůvku pod jedním mostem přes řeku Temži, které ale obyvatelé univerzitního města říkají zásadně Isis, nastoupilo na loďku pět postav: tři malé dívky, sestry a dva muži – Reverend Duckworth (ten to celé odvesloval, inu hoden kachního života) a Charles Dodgson. Prostřední z obou dívek, která před dvěma měsíci dovršila deset let, požádala pana Dodgsona, aby sestrám vyprávěl nějakou pěknou pohádku. Příběh, který si třicetiletý muž vymýšlel, dívky zaujal natolik, že po něm chtěly, aby jej sepsal. Až po více než dvou letech čekání, přinesl Dodgson Alence, dívce, která stála u zrodu pohádky, rukopis s názvem Alice's Adventures Under Ground neboli Alenčina dobrodružství pod zemí jako dárek k Vánocům. 
O rok později vyšla kniha s rozšířeným obsahem pod názvem Alenčina dobrodružství v říši divů. Moje oblíbená dětská knížka s ilustracemi Markéty Prachatické. Když jsem pak na gymnáziu začal sám tvořit, míval jsem v Lounech ve sklepě na nočním stolku pro inspiraci tuhle fotku vystřiženou z časopisu 100+1 zahraničních zajímavostí, nalepenou na kartonu a ostřiženou dědovou vlnkovou krájčekou na fotky.
Jsem zvědav na Julinčina dobrodružství, už teď ale vím, že do její vnitřní fantazie se jen tak nedostanu.

3. července 2012

Veliký mrtvý

4. července před sto lety se narodil Kamil Bednář, básník. Znal jsem jej z různých vzpomínek dalších básníků, ale jeho básně jsem neznal. Až včera jsem si přečetl několik opravdu velkých básní tohoto autora. Jsem rád, že je okurková sezóna a soběpisník čtu opravdu teď téměř pouze já sám. Setkání s Bednářem je totiž intimní setkání. Psal básně, které jsem vždycky chtěl psát, snažil jsem se o to, ale už dlouho jsem žádný z těch pokusů nenapsal. Básně vážné jako vagón odvážející Židy do koncentráku a lehké jako seno v Ježíškově kolébce. Dlouho jsem žádnou takovou ani nepotkal. Básně, jaké uměl psát Vladimír Holan.

Četl jsem si Bednářovy básně ve vaně, až mi úplně vystydla voda a zfialověly rty. Ještě nahý (jakoby ve shodě s básníkovým „nahým člověkem“ z jeho Slova k mladým) jsem chtěl Věrušce přečíst báseň Dobytí Jeruzaléma. Jenže jsem došel k pasáži, kde zoufalá hladová žena v obleženém městě hledí na záda těch, kteří jí uloupili úplně všechno.

A v pominutí smyslů
(řeč se mi vzpouzí, mám-li o tom vyprávět)
uchopila chlapečka, svého chlapečka,
pro něhož neměla mléko v prsech


a hlas mi z jazyka zmizel přesně ve chvíli, kdy mi Věruška ucpala ústa. Co v básni následuje, předčilo mé představy o krutosti.

Bednář se v 50. letech musel odmlčet. Chtěl být mostem mezi všemi českými básníky, tak jsem ho poznal a psal jsem tu o jeho redakci Almanachu Kmene 1948, v němž žasnete nad svobodou, jaká tehdy ještě chvíli panovala. Dopanovala a na hrad králů dosedl truhlář, jak o tom Bednář píše v jedné (ironicky oslavné) básni. V 60. letech trávil každé léto v chatce u Mělníka, tam tvořil, psal a překládal. To je i můj sen! Čím dříve tím lépe, nechci čekat na důchod.

Jako zastydlého obhájce pravosti RKZ mě překvapil i Bednářův příspěvek do diskuse z roku 1969.

Bednář mi zprostředkoval i vzácné setkání s tátou. Báseň Veliký mrtvý napsal bezprostředně po smrti svého otce. Je dlouhá jako pohřební průvod. Nejsilněji na mě působily verše z 2. oddílu.

Otec… Snad je to on, kdo dává růsti víře,
že žije Bůh, když hvězda padá do arkýře
a venku nad sadem se luna rozpění,
až duše pokleká a v tichém zachvění
pocítí sladkou duši Otce nejvyššího?

Ó, zastav se, přelude můj, a promluv ke mně!
Jsem také smrtelný, také mne sevře země,
až sytý marnosti já touhy nožem svým
snů poslední šev přetnu, křivdy napravím?


Báseň Zdálo se mi je záznamem snu, který se básníkovi zdál o mnoho let později, snu, který byl jakoby znamením od otce, zatím nepochopeným. Mně se nedávno zdálo, jak jsem v Soběslavi hledal v dědově knihovně tátovy dopisy z vojny. Vím, že tam jsou, četl jsem jich pár tajně ještě v době, kdy táta s dědou žili. A pořád mám pocit, že se mohly ztratit. V tom snu jsem nacházel v knihovně samé zajímavé knihy, byly se mnou sestry i tety a já měl pocit, že ty dopisy musím ukrást, aby to teta neviděla. Ten pocit mám tak trochu i teď, když se do Soběslavi chceme příští týden vypravit a já chci tetu poprosit, jestli smím do dědovy ložnice...

2. července 2012

Tancovala jehla s nití

K následující básni mě inspirovala jedna polská básnička (miluju to ł, které jsem do české verze nemohl dát).

Tančí takhle jehla s nití,
jehla ráda, nit se štítí:

tanec že prý není pro ni,
div, že slzu neuroní.

Já tě v tanci povedu,
ty mě pouze následuj!


Jehla vpravo, nitka vlevo.
No vidíš, že nejsi dřevo!

Jehla štychem, nitka uchem.
Vidíš, je to jednoduché!

Pan Náprstek v kapele
hraje sólo veselé.

Polka, kvapík, krok sun krok,
potom valčík. Pozor cvok!

Tanec, že prý není pro nit?
Pro nic za nic jen se honit?

Nevoněl jí, už jí voní,
podívejte, jak se honí!

A že není to nit běžná,
jde z ní trochu cítit režná.

Hleďme jehlu – džentlmena,
jak ji hledá v kupce sena.

A už jsou zas v jednom kole,
nahoře a zase dole

(nit už radši na kofole).

Celý večer tančily,
až pyžámko ušily.

Ať se pěkně vyspinká
v tom pyžámku Julinka!