30. června 2012

Půlminutka života k dobru

Časové znamení oznámí 01:59:60!!! Tedy slovy jedna hodina, padesát devět minut a šedesát vteřin. Vteřinu poté může začít odbíjet druhá hodina ranní. Nesmysl? Naopak, zítra, 1. července 2012 tomu tak bude! Jako už pětadvacetkrát od roku 1972. Neboli my všichni, kteří jsme se narodili po 30. červnu 1972 jsme dostali až 25 vteřin života k dobru! 
Měření času mě vždycky bavilo! Na gymnáziu jsem při dějepise s oblibou kladl otázku:

Co se stalo v Čechách 10. ledna 1584?
a) Rudolf II. se přestěhoval z Vídně do Prahy
b) v Mikulově vypukl požár tak veliký, že dým viděli i obyvatelé Brna
c) celkem nic zajímavého, co by stálo za záznam
d) vůbec nic

Třída se poté rozmyslela a pak se hlásili ti, kteří si tipli a, b, c, d – nejvíce mělo zpravidla áčko a céčko, trochu béčko a jen troufalci a historičtí drzouni se přihlásili na déčko. Troufalci a drzouni měli pravdu. Reformou kalendáře se podle mandátu Rudolfa II. přeskočilo deset dní v roce a po 6. byl ihned 17. leden. A pak teprve jsem vysvětlil rozdíl mezi juliánským a gregoriánským kalendářem.

Letos máme přestupný rok. Málokdo ale ví, že je přestupný dvakrát (podobně jako rok 2008, ale na rozdíl třeba od roku 2004). Krom 29. února, tedy 86400 vteřin navíc se zítra po půlnoci přidá ještě 86401. vteřina, a to proto, že Zeměkoule brzdí a den se tím prodlužuje (přibližně o 1,4 milisekund za století). To vše je ale z astronomického hlediska nepravidelné, a tak se čas rovněž vyrovnává nepravidelně, za posledních 40 let tedy v různých intervalech pětadvacetkrát.

V této souvislosti jsem nedávno přemýšlel, že bych vytvořil stránku, která by člověku spočítala všechna jeho skvělá jubilea, jako například, který den je na světě přesně 10.000 dnů, ve kterou hodinu třeba 500.000 hodin (milionu se dožije málokdo), ve kterou minutu oslaví 10.000.000 minut na světě a pro fajnšmekry by mohla být zajímavá i oslava miliardy vteřin pozemské existence (to už mám šest let za sebou). Nejde tak ano o nás samotné, ale spíš o naše blízké – přinést manželce kytičku v tu správnou hodinu s proslovem, že už dvě stě tisíc hodin zdobí tuhle planetu, je myslím skvělá příležitost, jak se zbavit alespoň pro ten den umývání nádobí. Já jsem všechna kloudná výročí, výdení, výhodní, výminutí i vývteřiní celkem obstojně promeškal – takže až téměř za čtyři a půl roku budu moct Věrušce popřát ke čtvrtmilionu hodin na světě. Já letos těsně před Vánoci oslavím 20 milionů minut! A co vy? K výpočtu využijte tuhle stránku – ta moje zamýšlená měla právě sama vypočítat ona jubilea, z této si je musíte ještě dopočítat sami. Nakonec jsem ještě našel stránku, kde se to s trochou píle vypočítat dá. Došel jsem tedy třeba k tomu, že 21. května přesně v 9:00 ráno bude Julinka na světě svůj první milion minut. Nicméně pochybuji, že mají ve svých výpočtech zohlednených těch 25 vteřin k dobru.

A k čemu těch pár vteřin (do konce života možná třeba až minutu) využít? No, asi k dobru!

28. června 2012

Ukolébavka (nejen) pro dospělé

Před sto lety zemřel Josef Václav Sládek, spisovatel, kterého si moc vážím a trochu se stydím, že jsem nedokázal k jeho výročí připravit heslo s jeho jménem na anglickou wikipedii, kde neodpustitelně chybí. Snad to o prázdninách budu moct napravit. Sládkovy verše jsem vnímal už jako dítě, ale sílu jeho dětské poesie jsem pochopil až v dospělosti. Takhle uvedl svůj Zlatý máj:

Ty písně tady dávám ti, mé dítě,
v čas, kdy jsi byla žití na úsvitě.

Když byla’s plna štěstí, plna zdraví
a úsměv tvůj i pláč byl dětský, pravý.

V čas, který neznal žití stránku stinnou;
ty vzpomínky ti nikdy nevyhynou.

Kdy byla’s jako letní slunko vřelá
a jako květ a jako děcko celá.

Kdy sestrou začala ti býti matka
a tys jí šveholila slova sladká.

A otec tvůj, by ku práci se sílil,
v noci, kdy spala’s, nad tebou se chýlil.

Těch slunečných i teskných písní řadu
psal otec tvůj už v chmurném listopadu,

kdy pustnul sad, strom dávno přestal kvésti
a ty jsi byla celé jeho štěstí –

Nuž, provoď tebe píseň ta, – kde jasná,
a v žití šťastna buď – ó šťastná, šťastná!
V PRAZE, 1886 v den po sv. Alžbětě.

Nu, Sládkovi se Helenka narodila, když mu bylo 34, já měl Julinku v šestatřiceti. Jde na mě tedy taky podzim života, sad kolem pustne a strom už dává jen svraštělé plody. Zkusím dnes tedy alespoň mírně nestandardní ukolébavku, kterou po Sládkově vzoru věnuji své dceři Julii a s ní všem dobrým dětem a jejich skvělým rodičům.

Tatínek hartusí,
že dítě spát musí!

Maminka hubuje,
že ještě vzhůru je!

A dítě? Veselo
klepe si na čelo:

Teď že bych měla spát,
když si chci nejvíc hrát?

Tatínek usíná
nad lahví od vína.

Maminka umdlívá
nad flaškou od piva.

A dítě? Vesele
utíká z postele

a kope do míče:
Dobrou noc, rodiče!

V jedné práci jsem našel úryvky z dopisů J. V. Sládka Juliu Zeyerovi:

16. 4. 1881: „Mé roztomilé dítě tahá mámu za vlasy a je velmi veselé, neboť snědlo dva talíře polívky a je na nejlepší cestě spolknout poslední ‚Osvětu‘ s kritikou p. Schulze, což bych mu neradil. (…) Mezi svými čtyřmi stěnami jsme šťastni, velmi šťastni a Bůh to jen všechno zaplať mé ženě! –“

30. 11. 1883: „Héla začíná mi dělat radost svou rozvážností a měkkostí. Mnoho dobrého jí ve světě nekyne; ale ať jen zachová dobré srdce a pak se už tím životem nějak propláče. Je to lépe než být tvrdým.“

16. 4. 1884: „Nového není nic. Jen Héla se ptá, kdy přijde už pan Zajej. Má v dobré paměti Tvé bonbony. Chce mít pořád bratříčka a každý večer dává vráně cukr za okno. (…) Teď už všechno spí. Héla pacičku na peřině. Já jdu také spat.“

Já jdu také spat.

A dítě?
 
 
 
Apríl! Dneska po očkování spinká jako zabitá, tyhle fotky jsou už pár dní staré a Julinka možná jednou bude chtít, abych je smazal.

27. června 2012

Reportáž psaná na procházce III

Než mi dojde objednaná literatura, listuju si v Pamětech Václava Černého.

Co si mám, co si musím myslit o „Reportáži psané na oprátce“, bylo mi zjevné od první četby roku 1945. Stačilo srovnat moje protektorátní zkušenosti z nacistického vězení, moje poznání německého vězeňského řádu pro politické delikventy a metod vůči nim používaných, s obsahem knihy, aby mi bylo rázem zjevné, že knížku redigoval v politicko-propagačním účelu někdo, kdo nacistickou vazbu vůbec nikdy nezažil… A závěrem dnes ještě tuto poznámku analytika, tentokrát psychologického, jenž se truchlivým případem J. F. ve svých úvahách dlouze a dlouze zabýval a sklíčeně váhal: to se přece samo sebou rozumí, že Julius Fučík k vítězství nacismu dopomáhat nechtěl! Ale byl odchován stalinismem, ve své poloze a rozměrech jeden z nejdokonalejších odlikových plodů ducha stalinismu. Stalin roku 1938 uzavřel s Hitlerem smlouvu o přátelství, aby získal odklad a s tajným úmyslem pohltit ho nakonec po dobrém nebo po zlém, vydal mu dokonce německé soudruhy, uteklé na Rus. Fučík se v nouzi a aby získal odklad, cítil oprávněn a dost obratný k tomu, aby ho napodobil. Byl to, morálně vzato, stalinský postup. Uzavřel se svými vězniteli dohodu stalinskou. Jenomže také dohody uzavírané nacisty byly zásadně dohodami stalinskými. Julius Fučík byl svým způsobem tragickou(?) obětí svého Vzoru. A to je vše – je to málo nebo mnoho? – co jsem vždy cítil na jeho omluvu.
O 150 stránek dále se Václav Černý ptá:

Kolik tisíc máme v naší zemi Gottwaldových náměstí? Náměstí Stalinových? Leninových? Velké Říjnové revoluce? Rudé armády? Ulic (škol, soch, bust, poštovních známek) Fučíkových? Zdeňka Nejedlého?...

Divil byste se asi, pane profesore, ale i dnes je v Čechách ještě (podle nedávného článku v Lidových novinách) 66 Fučíkových ulic. K 1. červenci 2012 tedy už jen 65, neboť ta kadaňská se bude jmenovat ulice Václava Havla.

26. června 2012

Rok

Když mi byl rok, po celém Hongkongu napadl sníh – od té doby dodnes neviděli tamější obyvatelé ani vločku. Když byl rok Věrušce, bohové probudili Uluru, posvátnou horu australských domorodců, zemětřesením o síle 5,6 stupňů Richterovy škály – od té doby seismografy ve střední Austrálii zemětřesení nezaznamenaly. Dnes je rok naší Julince. V Bhútánu lehl během předchozích dvou dnů popelem jeden z nejstarších klášterů-pevností ve Wangdue Phodrang. Král a vláda přemýšlí, že by se tyto stavby zvané dzongy, napříště nestavěly ze dřeva, jak bylo doposud zvykem, a že by zřejmě i rekonstrukce vyhořelého dzongu z r. 1638 mohla být provedena z jiného materiálu. Volal jsem bhútánskému ministrovi kultury Mindžurovi Dordžimu a ujistil jsem ho, že se může spolehnout, že žádný další požár klášterům nehrozí, ať upustí od všech betonových a plastových náhražek a nedělá z každé pevnosti deset nových únikových východů, když byly stavěny tak, aby do nich byla jen jedna přístupová cesta – vždyť přeci ještě nejste v Evropské unii! apeloval jsem na zachování zdravého buddhistického rozumu. Chtěl k telefonu Julinku, která mu ovšem řekla jen „táta“. Myslím ale, že to ministra obměkčilo, neboť je náš návrh na pořadu jednání vlády již příští týden. Myslím, že  Bhútán, jediná země na světě, kde si vláda více váží hrubého národního štěstí než hrubého domácího produktu, jistě vezme naši výzvu vážně. Julinka to za pár desítek let zajede zkontrolovat.
Ano, Julinka oslovila bhútánského ministra kultury (a vnitra, abych mu neubral na vážnosti, v Bhútánu to mají trochu jinak) „táta“. Oslovuje tak mne, maminku, babičky, dědu, prostě všechny včetně vybraných kolemjdoucích. Před pár měsíci dokázala artikulovaně pronést máma, nicméně bylo vidět, že si s tím nic nespojila a jen opakovala naše urputně přeříkávané slovo. Přesto Věrušku i mě zarazilo a mrzelo, že na tyto dvě slabiky časem zapomněla a napříště se všechny lidské bytosti staly tátou. Když jsme požadovali specifikaci a předstírali, že nevíme, na koho mluví, já jsem zůstal prostý táta a Věruška byla táta brm brm, neboli ten táta, který dává mlíčko. Před týdnem jsem tomu přišel na kloub: Julinka se zatím naučila rozpoznat a vyjádřit pouze některé živočišné druhy – kur domácí je koko, kachna domácí i divoká je káká, kráva apod. – prostě citoslovce jejich hlasového projevu. A jak se projeví každý druhý člověk, kterého Julinka potká? Možná i hustěji než každý druhý člověk, kterého Julinka potká poprvé, pronese větu: „To je celej táta.“ A tak není divu, že si Julinka s druhem Homo sapiens spojila právě toto citoslovce. Dnes s navršením jednoho roku ovšem dostala maminka dáreček, protože Julinka začala nás rodiče bravurně rozlišovat a vnesla tak do rodiny jasno. Ministr Dordži mohl být rád, že se nestal mámou.

Rok, ačkoli byl přestupný, uplynul jako voda. Oslavili jsme to vlastním plynutím na baby-plovárně, výletem do přírody a dortem.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

25. června 2012

Reportáž psaná na procházce II

Čím více se nořím do Fučíka, tím více jsem přesvědčen, že nelhal, že možná ani nemlžil, že jen mírně literárně fabuloval a že prostě věřil, že jeho úkolem není plná objektivní pravda, ale pravda ve službě komunismu. Na jednom z posledních motáků, kdy už tušil, že ho čeká jen ulička smrti, charakterizoval se zpětně při popisu soudruhů z odboje:

já-agitpropčík, novinář, spoléhající na svůj čich, trochu fantasta s kriticismem pro rovnováhu
Tohle považuji za klíč k celé Reportáži psané na oprátce. Agitpropčík – slovo, které nemohlo být v žádném případě určeno čtenáři-měšťákovi. To slovo již počítalo s vítězstvím sovětského režimu i s jeho newspeakem. V době, kdy ho Fučík vrhl na papír, nebylo u nás zdaleka zdomácnělé (a vlastně ani nikdy potom), a Fučíkovi jistě připomnělo období jeho největšího štěstí během návštěv Sovětského svazu, který se rozhodl obhajovat i přes povědomí o Gulagu, Stalinových čistkách a rovněž o zrůdném paktu o rozdělení Polska. Fučík se tedy stal stalinským propagandistou a byl na to hrdý. Novinář – při odkazu na novinařinu Jana Nerudy více než poctivé řemeslo. Na čich se Fučík spoléhal výtečně, protože je až neuvěřitelné, jak jeho text zapadl do poválečného vývoje v Československu. Fantastou byl neméně, jelikož některé pasáže v Reportáži byly fantasií jistě přinejmenším přikrášleny. A kriticismus pro rovnováhu? Osvědčil jej v textu samotném, který je promyšlený, vyvážený, udržující čtenáře v neustálém napětí.

Našel jsem velmi pěkný text Kamila Činátla o Reportáži, který zmiňuje mnohá srovnání, jež mě zprvu nenapadla. Doporučuji jej všem, koho případ Fučík zaujal. Příští rok bude výročí Fučíkova narození i smrti. Myslím, že spěji k Večeru ve věži.

24. června 2012

Na sv. Jana

Dnes slaví svátek Jan Křitel a s ním skrze občanský kalendář většina nás českých Honzů. Ačkoli sám mám za křestního patrona Jana Zlatoústého, za své přímluvce a nebeské kamarády, smím-li to tak napsat, považuju i mnohé další, Křtitele, Evangelistu, Nepomuka a (Bože chraň) i Husa. Na Jana Křtitele se před 470 lety narodil další z mých velkých přímluvců Jan z Kříže, mystik a básník (zemřel v den mých narozenin, 14. prosince 1591). Z jeho Duchovní písně, kterou do češtiny přeložil zprostředkovatel mého prvního setkání se světci Alfred Fuchs, jsem si k přebásnění půjčil dvě sloky (4 a 5), jež bych rád věnoval Julince jako připomenutí dne, kdy jsme Otce Josefa požádali o křest a Cecilii o kmotřenectví.

Otázka přírodě:
Ó lesy a houštiny,
kde dříve mlčívaly skály!
Ó louky a květiny
všech barev zemské škály,
řekněte, zdali jste Ho znaly?


Odpověď přírody:
Patří Mu tisícerý dík
za všechnu naši krásu!
Byl tu jen krátký okamžik,
a z hlubin Jeho hlasu
čerpáme dodnes spásu.