16. června 2012

Groomsday

Téměř každý rok jsem tu připomněl Bloomsday. Dnes jsem jej připomněl na sedmi svatbách, které v Kadani proběhly. Poslední kapitola a její poslední slova se přímo nabízela. Na ledvinky už jsem zapomněl. A s využitím XIII. básně z Komorní hudby jsem projev před oficiální částí zakončil těmito verši:

„Ó Větře, spěchej za mou milou,
nečekej, až se rozední,
a do ouška jí vší svou silou
zazpívej píseň svatební.
Leť přes moře a oceány,
přes pouště, lesy, přes města
až k loži pohádkové dámy,
z níž stane se má nevěsta.“

Vítr svůj úkol splnil směle,
zazpíval píseň dojemnou,
a tak teď ti dva oněměle
stojí tu spolu přede mnou
a čekají, až já se zhostím
úkolu, jenž mi úřad dal,
tak prosím nyní vstaňte, hosti,
budeme pokračovat dál…

14. června 2012

Setkání s kouzelným dědečkem

Co teď budu psát, zní i mně jako pohádka, a kdybych nebyl přesvědčen, že se to opravdu stalo, myslel bych, že se mi to zdálo. Někdy v roce 1998 jsem jel jako třídní se svými šesťáčky na výlet na Rožmberk. Cestou jsme v motoráčku z Českých Budějovic do Kaplice natrefili na pár postarších anglicky mluvících cestovatelů a jako správný pedagog jsem s nimi zapředl hovor. Dodnes si samozřejmě ta jména pamatuji, nějaký Russell a Gina Garciovi, Američané, kteří ale většinu života prožili na Novém Zélandu. Dali nám adresu a já jsem za celou třídu slíbil, že jim napíšeme. Při stěhování do stávajícího bytu před pěti lety jsem tu adresu našel, ale nenapsal. Už to nestihnu, Russell Garcia zemřel loni v listopadu ve věku 96 let.
Dnes jsem se dočetl, že zemřel jeden australský jazzman, Greame Bell, a to mi připomnělo to zvláštní setkání před lety v motoráčku. Našel jsem si tedy něco více o muži, s nímž jsem si podal ruku, a –  posadil jsem se z výšky na zadek. Vždyť jsem si skrz něj podal ruku s Louisem Armstrongem, Ellou Fitzeraldovou, Charliem Chaplinem, Judy Garlandovou nebo Orsonem Wellesem! S těmi a mnoha dalšími majiteli zvučných jmen totiž Russ Garcia spolupracoval, ale ne jako nějaký poslední člen kapely, on pro ně skládal, aranžoval jejich hudbu a hudbu k jejich filmům, stál s nimi na jednom podiu či jevišti!

Russell Garcia se narodil v roce 1916 v Oaklandu. Od pěti let stával každou neděli u rozhlasového přijímače a poslouchal newyorskou filharmonii. Bratr mu koupil za pět dolarů trubku a hudbymilovný Russ začal preludovat a hrát ve školní kapele, kde přešel na lesní roh a začal skládat hudbu pro celý orchestr – jako naprostý samouk. „Nikdy jsem se neptal, jak jsem se to naučil, noty jsem prostě uměl a skládat mi šlo samo. Říkejte tomu instinkt nebo dar, jsem za něj vděčný.“ Když mu bylo jedenáct let, Oaklandský symfonický orchestr hrál jeho skladbu „Stardust“. Studií na sanfranciské univerzitě po roce zanechal, protože ho nebavila, a živil si hraním v kapelách. Nevydělával málo, už jako student měl více než jeho otec, který byl vedoucím obchodního domu, ale neposunoval se dál, a tak odešel do Hollywoodu, naučil se hrát na úplně všechny nástroje a bral hodiny u nejlepších učitelů skladby. Jednou týdně také jako „mladý cucák“ dirigoval Západohollywoodský symfonický orchestr, což byla samozřejmě škola k nezaplacení. V roce 1939 zaskočil za jednoho dirigenta a skladatele v rozhlasové show, kde si ho všiml tehdy mladý rozhlasový reportér, ale už i začínající herec Ronald Reagan, který ho doporučil tehdejší rozhlasové stanici NBC, kde se Russ stal hlavním skladatelem a aranžérem. Tam si ho zase všiml slavný skladatel filmové hudby Henry Mancini (např. neodmyslitelná hudba k filmu Růžový panter) a angažoval ho ke spolupráci na filmu o Glennu Millerovi. Poté ho jako hudebního aranžéra pro svůj film Světla ramp (252. nejlepší film na ČSFD) najal Charlie Chaplin a v té samé době mu Universal Studios nabídly místo skladatele, aranžéra a dirigenta, na kterém vydržel dalších 15 let. V roce 1957 aranžoval dodnes jedno z nejslavnějších alb všech dob Porgy and Bess Louise Armstronga a Elly Fitzeraldové, s nimž potom i koncertoval. Vydal více než 60 vlastních alb a proslavil se jako inovátor a experimentátor v oblasti jazzové hudby.

Za 2. světové války bojoval v Ardenách a učinil slib, že když přežije, zasvětí svůj život míru. V roce 1955 se stal následovníkem náboženského směru Bahá'í nabádajícího k jednotě všech náboženských a filosofických systémů. V roce 1966 odešel z Hollywoodu, prodal dům a majetek a koupil si se svou ženou malou primitivně vypadající loď, na níž se rozhodl brázdit oceány a stát se věrozvěstem tohoto nového náboženství. První plavba byla hurikánem zastavena, ale druhá trvala bezmála šest let, během nichž manželé Garciovi obepluli svět a navštívili např. Galapágy, Kubu, Haiti, Tahiti, Markézy a Nový Zéland. Na posledně jmenovaném souostroví se jim tak zalíbilo, že se tam usadili. Russell Garcia dále komponoval hudbu, občas vyrážel se ženou do světa a spolu také učili děti z mateřských školek, jak prospěšné pro život jsou písničky, říkadla a hry. V roce 1998 cestovali inkognito do České republiky, kterou neprojeli autem, ale lokálkou, kde jsme je také se 6.B lounské Základní školy Jana Amose Komenského potkali. Tu adresu mám někde na dně jedné z deseti krabic ve sklepě, a tak ač jsem chtěl dělat pravý opak, věřím, že mi Věruška, které jsem ji před těmi pěti lety ukazoval a vyprávěl jí o tom milém setkání (když jsem se ho tehdy ptal, ke kterým filmům dělal hudbu, řekl, že třeba k Time Machine, jenže to jsem neznal, a tak jsem si pomyslil něco o třetí filmové lize a více se nepídil), pomůže ten nepatrný lísteček najít. Russ si to už nepřečte, ale jeho ženě bych rád napsal.

12. června 2012

Po dvou?

„Chtěla bych mít osm nohou
jako pavouk v pavučině.
Ruce, ty mi nepomohou,
když se líně složí v klíně.“

Nejsi pavouk, nemáš sítě,
stačí ti dvě nožičky!
Stoupneš si a okamžitě
bude ti svět maličký.

Přeběhneš ho jako divá
až úplně na konec,
tam pozdravíš
koničiva
co rodilý Japonec.

Dvě hodiny dejme tomu
budeš lítat po světě,
ale pak se vrátíš domů
rychle jako v raketě.

11. června 2012

Nevolnost

Jean Jacques říkával, že není s to vejít do kavárny bez jakéhosi rozhořčení. Kontrola divadelních vstupenek je pro plachého člověka něco jako řízení u pekelného soudu.

Mám fobii z prostor, z kterých není úniku – ale ještě víc než z fyzických překážek v úniku mám strach z těch psychických. Kdybych se zasekl sám ve výtahu, nebylo by mi dvakrát do zpěvu, ale zachoval bych pravděpodobně chladnou hlavu a dělal bych vše proto, abych nepropadl panice, přežil a z výtahu se dostal – choval bych se tedy asi stejně jako člověk bez fobie.
Horší pro mě je, když se ocitám ve stísněných prostorách s lidmi, a nejhorší, když jsem těmi lidmi zablokován a nepočítá se s tím, že bych měl někam chtít unikat, už totiž jen existence této stísněnosti vyvolá panický stav a pocit na omdlení – typické je sezení uprostřed řady v divadle nebo v kině, na sedačce u okna v autobuse, ve frontě mezi dvěma zábradlími apod.
Největší strach mám, když jsem ještě nějakou ostrahou zbaven antistresových berliček jako je třeba láhev s pitím, batůžek na zádech nebo cokoli jiného, nebo se používání těchto berliček prostě nehodí. Proto se úplně vyhýbám letadlům, ale z tohoto důvodu jsem třeba nevstoupil ani do výtahu na Eiffelovku nebo do kabinky londýnského oka, na pohřbech můžu být jen někde vzadu u vchodu.
Někdy se překonám, ale stojí mě to nervy a jistě i zdraví. Naposledy jsem teď v Londýně musel jako dozor vyšplhat až do zlaté galerie v kopuli katedrály sv. Pavla, protože jinak by tam děti nepustili. Vůbec jsem neměl závrať, ale když jsem těsně před cílem zjistil z vysílačky pána na ochozu, že tam pustili moc lidí a utvořila se zácpa, udělalo se mi šoufl – had lidí se totiž zastavil a já viděl pod sebou řadu Němců, Italů a Rusů na úzkém schodišti a před sebou nehybný špunt, zpoza nějž se ozývalo Keep on the right please and move slowly around! a podobná něžná upozornění. Ještě teď, když to píšu, tak se mi svírá srdce.
Pamatuju si, když jsem v Soběslavi četl Sartrovu Nevolnost, bylo mi asi dvaadvacet. Už tehdy jsem to měl a bojoval s tím, existenciálně. Několikrát jsem musel odejít z kina. Ale dost často je tu ta moje Nevolnost se mnou a nejhorší je, když ji nečekám, když nevím, že nastanou podmínky, které ji vyvolají. Chtěl bych někdy zažít pocit, že ji nemusím vláčet s sebou, ale drží se mě jako bodlák na svetru. Je to fyzická Nevolnost způsobená duševní Ne-volností, čeština naprosto vystihla mou diagnózu.
Ale možná i právě pro tu Nevolnost si o to víc cením Štěstí, které (jak ironicky poznamenává Baudelaire) se skládá z tisíce malých Štěstíček, kdy na tu Nevolnost úplně zapomínám. Ale všech tisíc Štěstíček bych dal za jedno Štěstí, které mě potkalo a které i té Nevolnosti dalo nový smysl.

10. června 2012

Jak číst "Jak číst film"

Domluvili jsme se s Jindrou D., že přes léto zhlédneme co nejvíce klasických filmů z dějin tohoto umění a náležitě je zanalyzujeme. Rozečetl jsem knihu, kterou Jindra také má, a tak nad ní budeme moci bádat: Jak číst film Jamese Monaca. Možná z toho všeho vznikne kurz v rámci U3V, který by mohl být pojatý stejně jako včera druhou lekcí odučená Filosofie básnické skladby, tedy jako seminář blížící se diskuzi. Přiblížil bych se svým návrhům k reformě školního rozvrhu. (Dnes jsem také viděl Lidice a... zlamání, bohužel očekávané.)

Zatímco nová technologie je vzrušující a slibná, umění, jemuž slouží, se teprve bude muset na tomto revolučním duchu podílet. To nepřekvapuje: umění napodobuje život, nikoli technologii, a naše politické starosti jsou zhruba stejné, jaké byly před dvaceti lety. Studená válka neskončila třeskem, ale řadou povzdechů, a skončila příliš pozdě na to, aby měla takový dramatický efekt, jaký měla mít na život většiny lidí (kromě obětí východoevropských etnických válek). Svět politiky je stejně postmoderní jako naše populární kultura. Nevymýšlíme, nereagujeme, netvoříme. Prostě opakujeme a opakujeme a opakujeme. Myšlenky a pocity, které se na několik krátkých zářných okamžiků v 60. letech jevily jako opojné, vzrušující a slibné, jsou tu stále, nyní jako protivné obstarožní povinnosti, často pokřivené („politicky korektní“). Nevím, proč k tomu došlo (snad jsme byli příliš zaneprázdnění tím, jak uvést naše počítače do provozu), ale stalo se. Nyní je zřejmé, že generace 60. let bude muset přenechat svým dětem práci na vytvoření nové sociální politiky, na obnovení humoru a znovuobjevení radosti. Mají na to alespoň k dispozici celé nové století.