27. dubna 2012

Tvé chyby

Zítra mám zase po čase svatbu. Projev jsem právě dopsal, bude o Zeměploše Terryho Pratchetta, o chrápání a, jak jinak, o lásce. Na závěr jsem si jako téměř vždy připravil i básničku, tentokrát inspirovanou básní Dein Fehler rakouského satirika, jičínského rodáka Karla Krause.

Možná se podivíš, že se mi líbí
kromě tvých předností i tvoje chyby.
Věřit snad nebudeš, že mám je rád
a s nimi i kouzlo tvých stínů a vad.
Vždycky jsem pomalu až k slzám dojatý,
když si jen vzpomenu na tvoje přehmaty.
Jeden z tvých omylů šlape mi na paty:
že sis mě vybrala a teď tu já a ty
stojíme, mlčíme, zdá se to jako sen.
Není to omylem – je to náš slavný den!

25. dubna 2012

Á la Durych

Na dnešní besedu s doc. Komárkem  jsme museli přinést všechny židle z příruční knihovny a ještě asi polovinu židlí z dětského oddělení, pár opozdilců dokonce celou dobu stálo. Takový zájem o intelektuální spory první republiky jsme nečekali. Přišli i mladí, ze starších pak věřící i nevěřící a všichni nevěřícně kroutili hlavami nad Durychovým krutým osudem stejně jako nad jeho cynismem a nevděkem. Ukázky z básní sklízely aplaus na otevřené scéně. Diskutovalo se nad knihami, mnozí si dělali poznámky. Při popisu scény z pohřbu Karla Čapka, na kterém se nemocný Durych omluvil Olze Scheinpflugové za své štvavé protičapkovské pamflety, se dvě dámy v osmé řadě dokonce rozplakaly. Příští pořad na duchovní téma možná přesuneme do větších prostor, nabízí se kostel Stětí sv. Jana nebo Víceúčelová sportovní hala. 
Tuto báseň jsme s doc. Komárkem recitovali dvojhlasně, ovšem já z papíru a on zpaměti.

Básníku, básníku,
jdi zpívat na hnůj,
na všivém slamníku
jezdi a panuj,
nežádej haléře,
kdopak tě zval,
kliď se jen za dveře,
o číslo dál!

Takových bylo by
daremných žroutů,
z mravní tvé hniloby
nemoci jsou tu,
zčerstva jen vypadni
ze vsí i z měst,
z louže si ukradni
odlesky hvězd!

Z čilého žaludku
sil máme dosti,
bychom ti k zármutku
zlámali kosti,
scíplotu pojídej,
to ještě smíš,
ale jen nezpívej,
nechoď k nám blíž!

Chceš-li být k užitku,
prodávej pasti,
dřív se však, dobytku,
maž všivou mastí;
jenom tě prosíme:
jdi vepře pást!
My sami spasíme
Boha i vlast!

24. dubna 2012

Durychův Švejk

Na mnoha místech jsem se dočetl, že Jaroslav Durych velmi ostře odsoudil Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Byl by to od tohoto katolického spisovatele logický postoj, kdyby byl pravdivý. Přečetl jsem si před zítřejší besedou s doc. Komárkem Durychův článek Český pomník z roku 1927 a zjistil jsem, že Durych naopak dokázal vyzdvihnout všechny kvality Dobrého vojáka Švejka (i některé mnou dosud nedoceněné) a jediné, co kritizoval, bylo české švejkovství. Ale možná se i já mýlím, protože Durych používal nejostřejší druh satiry, tedy ironii dovedenou až k velebení protivného díla. Budu rád, když mi zítra doc. Komárek osvětlí Durychův vztah ke Švejkovi i k dalším postavám a autoritám první republiky.

Durych se v charakteristice vojáka Švejka přiklání k názoru Willyho Haase: Sancho Panza bez dona Quijota. Nějak podobně shodou okolností vypadá i opravdový Haškův pomník na Prokopově náměstí na Žižkově z roku 2005.

23. dubna 2012

Věděli jste, že...

... nedlouho poté, co byla v roce 1631 vydána, byla kniha Janua linguarum reserata (Dvéře jazyků otevřené) od Jana Amose Komenského přeložena do dvanácti Evropských a několika Orientálních jazyků?
Můj 24. článek na titulní straně anglické wikipedie si sice musel na svou chvíli počkat (byl původně určen na 28. březen), ale vyplatilo se: dali ho tam i s obrázkem. Už mi chybí jen 1 (slovy jeden) článek do plakety za zásluhy, tak přemýšlím, o čem bude. Mám rozepsaného F. X. Šaldu, ale láká mě i Arnošt z Pardubic. Motivace nechybí, teď už jen ten čas.

22. dubna 2012

Ontogeneze Julinčiny psychiky

Četl jsem si po dlouhé době v Ontogenezi lidské psychiky, abych se ujistil, že se naše dítě vyvíjí v souladu s výzkumem strýčka Příhody. Co se týče zoubků, jedeme podle plánu sestaveného Jiřím Brdlíkem, jen horní zevní řezáky předběhly ty vnitřní, ale už se to srovnává a můžeme pomalu čekat na první horní stoličku.
Řečově se řídíme tabulkami Karla Ohnesorga, které se dají jednoduše shrnout do souhlásko-samohláskového schématu ab, ba, bab, a pak složitější fáze aaba, abba a baa, kde jsou uvedeny příklady eawa, ajťa nebo he´e. Je to neuvěřitelné, ale Julinka se do dvou z nich téměř trefila. Také už jsme ve stadiu fyziologické echolálie (podle Krasnogorského), což je zdvojování slabik, které dítě dělá v rámci experimentace bez ohledu na to, jestli na něj rodiče pořád pokřikují máma, táta, bába. Jakýsi pan Šanda zřetelně opakoval svému Luďovi pá – pá, a pak popsal, co se stalo… a to samé pozorujeme ve své laboratoři i my: „Dívá se na mně upřeně, sugestivně ústa sestrojuje a slyším šeptati: „pá“, potom nahlas „pá“. Co se týče zvířat, tak první u nás byla kráva (pěkné ) a kočička (ovšem k mňau to má daleko, přestože naši kocouři celkem obstojně lidsky vyslovují), nyní je v kurzu slepice (zřetelné ko-ko) a neartikulovaný pejsek.
Porozumění máme někde na škále mezi společně vychovávaným chlapcem Donaldem a šimpanzím mládětem Guou manželů Kellogových, výrazivo má podobné Donaldovi, mimiku spíš malé šimpanzici. Šplhací reflex funguje a pomalu se mění v chodicí, dnes jsem viděl Julinku poprvé chvíli stát bez podpory.
Co se týče experimentace, začal jsem ji vědecky zkoumat až dnes po obědě. Přečetl jsem si totiž, že dítě B uhodilo v pěti měsících na klávesy piana za 3 minuty 49x, dítě A v sedmi a půl měsících 100x za sebou. Dítě B bylo přikryto pokrývkou jako na schovávanou a opět ji rukama odhodilo stokrát 182. den. Bühlerová podává zprávu o jiném zkoumání, v němž dítě ve věku tří měsíců sevřelo rukou předmět 36x za sebou, jiné pak se zdvihlo v půl roce z polohy na bříšku 84x. Dr. Příhoda konstatuje, že takové opakování téže činnosti má vysokou biologickou hodnotu, neboť napomáhá vytvářet pohybové koordinace. Výzkumy ukázaly, že dítěti je úplně jedno, jaký předmět drží – je to prostě předmět, který se dá chytit, vléct, s kterým a do kterého se dá mlátit a který vydává zvuky. Experimentace je předchůdkyní hry.
Piano doma nemáme, a tak jsem pro měření musel najít jinou alternativu. Julinka po obědě experimentovala s lecčíms, ale abych mohl spočítat nějakou frekvenci, musel jsem přinést předmět, s nímž si obvykle hrajeme (totiž experimentujeme) večer pod kontrolou, neboť již zažil několik ataků, které ho stály tři stránky. Tím předmětem není nic jiného než encyklopedie – ta Říhova. Julinka ještě nerada tráví čas čtením jednotlivých článků, zato si ráda v encyklopedii listuje, resp. si na rozevřenou knihu sedne tak, že nelze otočit na žádnou jinou stránku, a pak projíždí její jednu část, jakoby si chtěla přehrát nějakou skrytou animační sekvenci. To udělala 49x – tedy jako dítě B ve třech měsících s pianem – načež se mi doplazila k hrudníku a v okamžiku, v němž si na něj lehla, usnula a spala jako špalek. Její slabší výkon byl  tedy jistě ovlivněn únavou. Dojel jsem to tedy za ní do stovky, aby se neřeklo, a věřím, že jsme se tak dostali do tabulkového standardu. Slibuju, že příště už podvádět nebudeme.