3. února 2012

Paříž /18/ krásné město (belle ville) pro všechny

Náš cestopis z Paříže jsem přerušil někdy v říjnu symbolicky na hřbitově, takže se mohlo zdát, že šlo o konec vyprávění. Nicméně nešlo, jsme mírně za polovinou výletu. Na hřbitov jsem slíbil se vracet vždycky při příležitosti připomenutí tam zetlelých. Jinak už jsme se o prázdninách přesunuli do parku v Belleville, kde jsem pořídil tu ronisovskou fotku a kde ještě pro dnešek setrváme. Potkali jsme tam totiž to, co dělá Paříž Paříží (nebo New Yorkem a Londýnem). Pestrost obyvatel.

Odejít ve snu

Zemřela Wisława Szymborska. Poláci neříkají ve spánku, ale we śnie. V den jejích 87. narozenin jsem přeložil jednu její báseň o poesii. Dnes přidám úžasný citát z její básně o smrti.

Neexistuje život,
který by nemohl být nesmrtelný,
byť jen na chvíli.

2. února 2012

Naše opička

Našla jsem v Schopenhauerově knize zajímavý citát od Georga Christopha Lichtenberga:
Kniha je jako zrcadlo,
když se do ní podívá opička, nemůže spatřit apoštola.

1. února 2012

Duševní šoustání

Neuvěřitelný příběh Okiho Brázdy a jeho ženy Amelie pokračuje. Píše se rok 1919. Po Ameliině švédské cestě s lesbickým dobrodružstvím se manželé setkávají v Praze. Oki se raduje, ale Amelie mu nedokáže radost oplácet. Když jsou spolu na návštěvě na Hradě u prezidenta Masaryka, Oki se zahledí do Masarykovy dcery Olgy, s níž se setkal již za války a okouzlil ji, jak to tehdy neváhala napsat v dopise jemu i Amelii. Tentokrát se ale šla s Okim dokonce projít do zahrad, kde si vyměnili polibky. To neušlo bystrému zraku TGM, který se rozhodl zasáhnout. Olze vysvětlil, že „paní Brázdová má právo žít svůj život a jeho dcera povinnost uhnout z cesty“. Manželé si to vyříkali, ale na Olgu to dopadlo silou popravčí sekyry. Chtěla dokonce skákat z okna. Z depresí ji vytahovala sama Amelie. Zůstaly pak přítelkyněmi a celý život udržovaly písemný styk.

Vztah mezi manželi se ale nezlepšoval a pomalu, ale jistě planěl. Amelie dokonce zapomněla na Okiho třicetiny. Oba si uvědomovali, že jsou zcela jiné podstaty, zvláště, když Amelie vlivem okolností objevila svět zbožnosti. Nakonec Oki Amelii dovolil, že může „duševně spát“ s kým je jí libo, jemu prý k tomu chybí potřebný orgán. Zde je třeba poznamenat, že Oki použil daleko silnějšího výrazu než „spát“.

Svádí mě to k rozvinutí myšlenky, ale raději to zavřu a půjdu si duševně zamasturbovat nad další stránky téhle zajímavé knížky.

31. ledna 2012

George Black a Alfred Rtuť

Jiří Černý byl v Kadani poprvé před rokem. Tehdy mluvil o Johnu Lennonovi.
V dalších dvou pořadech mluvil o The Doors a Bobu Dylanovi. Dnešní večer byl o skupině Queen. Čtyři svátky hudby, které v lecčems předčily i živé koncerty. Dnes jsem se zase dozvěděl spoustu novinek, třeba o dj Johnu Peelovi nebo kapele The Platters. Píseň The Show Must Go On ke mě promluvila univerzálněji, než jsem ji do teď vnímal. O přestávce jsem si pak u pana Černého nevinně šplhnul, když jsem se zeptal, jestli se mu také v některých polohách Queeni zdají podobní americkým The Sparks, což mi přišlo jako drzá otázka, ovšem nejen, že kvitovaná, ale pan Černý se dokonce rozpomínal na některé jejich písničky.

Další pořad bude 30. května o Karlu Krylovi.

30. ledna 2012

Proti proudu času

Julinka už leze po čtyřech. Dělá čest svému znamení, a tak zatím leze jenom dozadu. Hodí se tedy vyrazit na jednu pouť, v níž se vydáme pozadu v čase. Ano, tohle černobílé bohatství jsem tak zoufale hledal, až jsem kvůli tomu klekl na kolena před sv. Antonínem.

Julinka s babičkou:
Julinka s maminkou a tatínkem:
Tatínek s prababičkou:
Tatínek s babičkou a dědečkem:
Prababička s babičkou a prastrýčkem:
Prababička kojí babičku:
Prababička jako nejmladší ze sestřenic (vlevo dole):
Prababička v kočárku:
Prapradědeček a praprababička s prababičkou v bříšku:
Praprababička na kurzu šití:
 Praprapradědeček s prapraprababičkou:

29. ledna 2012

Bůh bez Boha, světlo bez světla

Připravuji si témata na besedu s Vlastou Dufkovou, a tak si čtu některé její překlady stejně jako rozhovory s ní. Poslední rozhovor asi poskytla Hostu a byl pro mě v mnohém inspirativní.

Mám rád, když se věci filosofické a teologické tahají tak trochu za ocas, protože jen tak si je občas člověk schopen uvědomit jejich hodnotu. Když někdo říká přesně to, co očekáváte, že bude říkat, přestanete se pak soustředit i ve chvíli, kdy chce sdělit něco důležitého.

Vždycky mě jako obráceného křesťana fascinoval jeden ze sedmi výroků Krista na kříži. V tomto případě spíše než výrok jde o výkřik. Bože, bože, proč jsi mě opustil. Jako jediný z těch sedmi se vyskytuje hned u dvou evangelistů, u Marka a u Matouše, v obou případech nejdříve aramejsky a pak v překladu do evangelního jazyka. Čekal bych od kněze, že mi to osvětlí, že sice možná šlo o výkřik v zoufalství, ale že právě nutnost překladu upozorňuje na to, že Ježíš odkazoval na Žalm 22, který stejnými slovy v hebrejštině začíná, ale nakonec vyznívá jako ujištění o víře. A tak chtěl Syn ujistit Otce o své víře, protože Jemu přece nemá cenu přeříkávat celý žalm.

Když se Jan Němec zeptal Vlasty Dufkové na Alberta Camuse a Simone Weilovou, její odpověď pro mě byla jako blesk z čistého nebe:
Je to zvláštní: Camus a Weilová jsou si do určitého bodu blízcí, ale pak se vydají každý jinou cestou, i když v něčem zas ne tak odlišnou. A ten bod je: Bože, proč jsi mě opustil. Pro Camuse to znamená, že se podle toho musíme na světě bez Boha zařídit a převzít za svůj důstojný život plnou odpovědnost. Weilová z toho vyvozuje existenci Boží — a navíc říká: víc důkazů nebude. Moment, kdy Kristus na kříži říká ona slova, je pro ni nejvyšším, jediným a dostatečným důkazem Boží lásky. Její víra je tedy strašně nesnadná. Vrcholem Boží lásky k člověku je, že Bůh na sebe vzal lidský úděl, jenže člověk má paradoxně něco, čím božský rozměr přesahuje a co Bůh jakožto absolutní dobro už z definice nemůže poznat aktivně, totiž zlo, a jediná cesta k poznání zla pro něho je tedy trpná, pasivní, tj. zlo podstoupené jako utrpení, pašije. A vůbec nejhorší zakoušené zlo je, když si člověk myslí, že ho Bůh opustil. Jinak řečeno, teprve když Kristus — tedy Bůh — na kříži pocítí, co to je, ztratit naději v Boha, pozná, co je být člověkem. V důsledku z toho také pro Weilovou plyne maximálně odpovědný vztah k životu, to její poněkud heretické křesťanství se obejde dokonce i bez křtu.

Nechci to rozpitvávat množstvím slov. Simone Weilová řekla stručně a jasně to, co jsem ve svém přemýšlení o Božím plánu nedokázal formulovat. A já mám radost, že jsem ji objevil už před více než dvěma lety – a už tehdy mě zaujala. Budu se muset poohlédnout po něčem, co od ní vyšlo v češtině.

Antonín, Florian a Michael

Včera jsem nemohl něco hrozně důležitého najít. Vysypal jsem kvůli tomu batoh, provedl policejní prohlídku automobilu, prohlédl několik desítek knih, kalhot, kabátů a míst, kde bych to mohl nechat a nic. Ráno jsem šel na Mši svatou, po dlouhé době, lajdák jeden. Vypadá to, že až sv. Antoníček mě tam dohnal, ale lhal bych, kdybych to svedl jen na něj. Před nedávnem jsem se potkal s Otcem Josefem na žehnání novému požárnímu vozu a sošce sv. Floriana a zastyděl jsem se, že se s vlastním farářem potkávám místo v kostele v hasičské zbrojnici.
Navíc z rozhovoru s ním, kde jsme se dotkli třeba vědomostní soutěže motorkářů v kadaňském kostele nebo složitého života bezdomovců,  jsem zatoužil poslechnout si jeho kázání.
Přiznávám se, že jsem byl rád, že je místo za mříží, kde rád sedávám, když nestojíme s kočárem těsně před ní, ale pak když přišli další farníci a někteří zůstali stát, měl jsem vtíravý pocit, že jsem někomu zasedl místo. Místo Otce Josefa kázal jáhen a kázal o ďáblu a zlu, uhlazeně a přesně, jak jsem to čekal, a tak jsem toho využil a upřel svoje myšlenky a modlitby na sv. Antonína, aby mi poslal to, co mi schoval, protože jsem pochopil, co mi tím chtěl naznačit. Díky jáhnovi jsme se málem po mši pomodlili modlitbu Lva XIII. k archandělu Michaelovi proti nástrahám Satana. A tak se ptám archandělova jmenovce, co si o tom myslí. A ráno se zase pomodlím tu od Jana XXIII., moji nejoblíbenější!

Když jsem se vrátil domů, Věruška se nabídla, že se ještě jednou podívá do auta, přeci jen já jsem tam byl za tmy a musel jsem se spolehnout na umělé osvětlení. Svatý Antoníček to opravdu vrátil tam, do kufru za ten gumicuk, kam se dávají lékárničky, piksly s olejem a láhve s fridexem. Děkuju!

A co to bylo? Dozvíte se už brzy.