28. července 2012

Vzkaz v soběslavské knihovně

Po podzimní cestě do Soběslavi se mi zdál sen. Prohlížel jsem se sestrou dědovu soběslavskou knihovnu a hledal tátovy dopisy z vojny. Kolem běhaly naše děti, vedle teta vařila oběd. I ve snu se projevila moje úchylka, a tak jsem jako v antikvariátu prohlížel hřbet po hřbetu všechny knížky v knihovně. Byly tam ty, které jsem čekal, spousta stranické literatury, kriminalistické příručky a pak klasici české literatury vydané většinou v 50. letech. I z nich mě spousta zaujala. Nicméně pak se tam objevila kniha, která do té knihovny nepatřila. Byla úplně z jiného soudku, něco, co by s. major SNB snad v knihovně ani mít neměl. V tom jsem ale v šuplíku objevil tátovy dopisy, a protože jsem si nebyl jistý, jestli můžu, a moc jsem chtěl, strčil jsem je pod košili a běžel s nimi o patro výš s nějakou originální výmluvou. Když jsem je nahoře vyndal, náhle jsem se probudil a celý sen vyprávěl Věrušce. Na titul té knížky jsem si ale nevzpomněl.
Před čtrnácti dny jsme se vrátili ze Soběslavi, kde jsme byli jen s tetou. Dovolila mi prošmejdit dědovu knihovnu a vzít si, co se mi bude líbit. V šuplíku se opravu skrývaly dopisy z vojny a ještě další z 80. let, z období mého dětství. Také jsem si vzal náčrt rodokmenu, který zpracovával jistý Václav Losenický z Českého Krumlova a vystopoval můj rod snad až k Marii Terezii – už se těším, až to budu dávat dohromady. Když jsem si prohlížel police v knihovně, opravdu tam bylo zejména to, co jsem čekal, ale jedna kniha byla v přední řadě nahoře a vůbec s ostatními nehrála, tvořila jasnou disharmonii. Vytáhl jsem ji a oněměl úžasem: Egon Hostovský – Listy z vyhnanství.
Jednak jsem žasnul nad tím, že měl děda v knihovně autora, kterého komunistický režim zatratil a odsoudil k zapomnění. A jednak, že to byl autor, jehož román jsem četl ve chvíli, kdy mi umřel táta. Hostovský už tenkrát na mě zapůsobil jako blesk z čistého nebe, autor světového formátu, Kafka české literatury. Děda knihu koupil rok před svatbou mé babičce Ludmile, tehdy ještě Chovančíkové. Ještě než jsem si ji odvezl do Kadaně, přečetla si ji teta a moc se jí líbila. Teď ji čtu já. A budu z ní číst i vám. Ale zase až příště.
Jsem rád, že se Julinka poznala s tetou i se strejdou.

Žádné komentáře: