Zašel jsem si dnes s Julinkou na poštu a jediné doporučené psaní obsahovalo životopisnou črtu o Juliu Fučíkovi od Mojmíra Grygara s názvem Žil jsem pro radost. Trochu sprchlo, a tak jsem se na Pohodě pod stříškou začetl. Jedna epizoda z Fučíkova dětství mě nemohla nechat chladným.
Malý Julek totiž díky tatínkovi, který zpíval na scéně Švandova divadla na Smíchově, dostal příležitost zahrát si v několika dětských rolích. První rolí byl princ v pohádce Princezna Popelka neboli Křišťálový pantoflíček – na konci vystoupení vyšel (ještě ani ne tříletý) z vajíčka, do něhož jej zaklela čarodějnice, a přestože ani nic neřekl, získal si publikum, které po něm chtělo i autogram (a dočkalo se řady křížků). Pak přišly další role, jejichž svědectví přinášejí fotografie „slavného Julči“ v Meziaktí smíchovských divadel. Když se rodina Fučíků přestěhovala do Plzně, Julča získal další angažmá v místním městském divadle a tatínek mu vedl album s fotografiemi a výstřižky z novin.
Nejslavnější role byla role Malého lorda Cedrika ve hře podle románu Frances Hodgson Burnettové. S ní sklidil úspěch dokonce v zahraničí. Český krajanský spolek uspořádal představení v Berlíně, kde za skvělý výkon sklidil bouřlivý potlesk a diváci jej zahrnuli květinami.
O třicet let později byl Fučík v Berlíně popraven. Není od věci si v této souvislosti připomenout poslední slova Reportáže:
Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat!
Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.
A v životě není diváků.
Opona se zvedá.
Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!
Marie Pujmanová v průvodním slově na záložce obálky píše:
Každá lidská bytost má ústřední vřeteno, na které se navíjí všechno co cítí, myslí, chová, prožívá. U Julia Fučíka to byla komunistická víra. Za ni dýchal a pro ni umřel...
Bohužel.
V týdnu mi došlo už i kritické vydání Reportáže, mnohé otázky už mi zodpovědělo, mnohé zase naopak vyvolalo. Ale o tom zase jindy.
Malý Julek totiž díky tatínkovi, který zpíval na scéně Švandova divadla na Smíchově, dostal příležitost zahrát si v několika dětských rolích. První rolí byl princ v pohádce Princezna Popelka neboli Křišťálový pantoflíček – na konci vystoupení vyšel (ještě ani ne tříletý) z vajíčka, do něhož jej zaklela čarodějnice, a přestože ani nic neřekl, získal si publikum, které po něm chtělo i autogram (a dočkalo se řady křížků). Pak přišly další role, jejichž svědectví přinášejí fotografie „slavného Julči“ v Meziaktí smíchovských divadel. Když se rodina Fučíků přestěhovala do Plzně, Julča získal další angažmá v místním městském divadle a tatínek mu vedl album s fotografiemi a výstřižky z novin.
O třicet let později byl Fučík v Berlíně popraven. Není od věci si v této souvislosti připomenout poslední slova Reportáže:
Rok psal jsem s nimi divadelní hru, v níž jsem si vyhradil hlavní úlohu. Bylo to někdy zábavné, někdy vyčerpávající, vždycky dramatické. Každá hra však má svůj konec. Vyvrcholení, krize, rozuzlení. Opona padá. Potlesk. Diváci, jděte spat!
Hle, i má hra se chýlí ke konci. Ten už jsem nenapsal. Ten už neznám. To už není hra. To je život.
A v životě není diváků.
Opona se zvedá.
Lidé, měl jsem vás rád. Bděte!
Marie Pujmanová v průvodním slově na záložce obálky píše:
Každá lidská bytost má ústřední vřeteno, na které se navíjí všechno co cítí, myslí, chová, prožívá. U Julia Fučíka to byla komunistická víra. Za ni dýchal a pro ni umřel...
Bohužel.
V týdnu mi došlo už i kritické vydání Reportáže, mnohé otázky už mi zodpovědělo, mnohé zase naopak vyvolalo. Ale o tom zase jindy.
Žádné komentáře:
Okomentovat