18. července 2012

Skrze mříže

V Soběslavi jsem tetě vyprávěl, proč jedeme do Třebíče – a krom rodiště Vladimíra Tomana jsem zmínil i rodiště Jana Zahradníčka. Opravdu jsme Mastník navštívili a rodný domek našli. Musela nás k němu dovést paní s plátěnou taškou, které se nosívaly v 80. letech. Vzala to zkratkou, kterou určitě malý (od dvou let invalidní) Jan chodil domů. Poděkoval jsem básníkovi za ty krásné noci se Znamením moci v roce 1989 a pozdější s La Salettou.
Když jsme se vrátili do Soběslavi, teta tam mezitím přivezla z Budějic Zahradníčkovu sbírku Čtyři léta, kterou dostala 23. listopadu 1969 na věnečku od svého tanečníka i s originální záložkou (tehdy se ještě dávaly knihy veršů!), a darovala mi ji.
Jsou to básně psané během čtyř posledních let v kriminálu a mají stejnou sílu jako výše zmíněné poémy.
Psal jsem tu o tom, jak jsem se při sledování dokumentu o Zahradníčkově životě rozbrečel nad smrtí jeho dvou dcer, které zemřely na otravu muchomůrkou zelenou. Zahradníčka pustili z vězení, ale do nemocnice přijel pozdě. Na Seifertovu přímluvu u prezidenta Zápotockého mu byl trest snížen a bylo mu přislíbeno, že mu bude zbytek trestu odpuštěn. Ale po 14 dnech, které mu byly zřejmě dány na truchlení, byl znovu povolán na Mírov, aby si odpykal ještě čtyři roky. Čtyři léta! Epitaf za ony dcerky mě znovu rozbrečel.

Věděl jsem o vás jenom z vyprávění,
jen z dopisů, jež článkovaly čas.
Jen jako děj, jenž chvíli je a chvíli není,
procházely jste tmou, jež znala vás.

Podoby nové, které z dvojí krve
na cestu napily se před očima hvězd.
Odkud jste přišly a kam odešly jste? Prve
nebylo ještě a teď navždy jest.

Přijali jsme vás jako dar bez zásluhy,
 dvě křehké snítky z dřeva rajského.
A cesta vaše na zemi jak cesta duhy,
jež jde a neohýbá stonku travnatého.

Je chudší svět, je chudší svět o soucit vřelý
vašich rukou, jež nedozrály v horké dlaně žen.
A psáno není, že těch ran, jež zhojit měly,
svět bude ušetřen.


Možná bysme měli víc číst básničky, zhodnotila to teta.

Žádné komentáře: