Čím více se nořím do Fučíka, tím více jsem přesvědčen, že nelhal, že možná ani nemlžil, že jen mírně literárně fabuloval a že prostě věřil, že jeho úkolem není plná objektivní pravda, ale pravda ve službě komunismu. Na jednom z posledních motáků, kdy už tušil, že ho čeká jen ulička smrti, charakterizoval se zpětně při popisu soudruhů z odboje:
já-agitpropčík, novinář, spoléhající na svůj čich, trochu fantasta s kriticismem pro rovnováhu
Tohle považuji za klíč k celé Reportáži psané na oprátce. Agitpropčík – slovo, které nemohlo být v žádném případě určeno čtenáři-měšťákovi. To slovo již počítalo s vítězstvím sovětského režimu i s jeho newspeakem. V době, kdy ho Fučík vrhl na papír, nebylo u nás zdaleka zdomácnělé (a vlastně ani nikdy potom), a Fučíkovi jistě připomnělo období jeho největšího štěstí během návštěv Sovětského svazu, který se rozhodl obhajovat i přes povědomí o Gulagu, Stalinových čistkách a rovněž o zrůdném paktu o rozdělení Polska. Fučík se tedy stal stalinským propagandistou a byl na to hrdý. Novinář – při odkazu na novinařinu Jana Nerudy více než poctivé řemeslo. Na čich se Fučík spoléhal výtečně, protože je až neuvěřitelné, jak jeho text zapadl do poválečného vývoje v Československu. Fantastou byl neméně, jelikož některé pasáže v Reportáži byly fantasií jistě přinejmenším přikrášleny. A kriticismus pro rovnováhu? Osvědčil jej v textu samotném, který je promyšlený, vyvážený, udržující čtenáře v neustálém napětí.
Našel jsem velmi pěkný text Kamila Činátla o Reportáži, který zmiňuje mnohá srovnání, jež mě zprvu nenapadla. Doporučuji jej všem, koho případ Fučík zaujal. Příští rok bude výročí Fučíkova narození i smrti. Myslím, že spěji k Večeru ve věži.
Žádné komentáře:
Okomentovat