Dnes podstoupím dvojí konfrontaci s názory, s nimiž nesouhlasím, ale které mají právo existovat a pro mě se staly dalšími zpětnými zrcátky.
Minule se Ladislav Klíma navážel do tvrdosti češtiny, již způsobují chuchvalce konsonant. Dnes se podíváme na odvrácenou stranu naší vadné řeči.
... ještě odpornější je měkkota. Příčinou zase především množství měkkých a poloměkkých souhlásek (a vokály: i, í) a jejich absurdní šílené hromadění. Nikdy nejsou krásné; množství jejich je tak celkem měřidlem symptomem krásy, ušlechtilosti toho kterého jazyka; latina i řečtina je nemají a není jim to v žádném směru na újmu. Čeština má tu snad světový rekord; dlužno míti zřetel, že v polštině a ruštině nejsou vyváženy přiměřenými tvrdostmi tak jako v naší mluvě, vedle níž vyjímají se tu utěšeně jako diskant vedle plnovousu:... ještě odpornější je měkkota. Příčinou zase především množství měkkých a poloměkkých souhlásek (a vokály: i, í) a jejich absurdní šílené hromadění. Nikdy nejsou krásné; množství jejich je tak celkem měřidlem symptomem krásy, ušlechtilosti toho kterého jazyka; latina i řečtina je nemají a není jim to v žádném směru na újmu. Čeština má tu snad světový rekord; dlužno míti zřetel, že v polštině a ruštině nejsou vyváženy přiměřenými tvrdostmi tak jako v naší mluvě, vedle níž vyjímají se tu utěšeně jako diskant vedle plnovousu: „Dští, hřiště, štěstí, dítě, Jiří (Georg), Jiljí (Egidius)“ – slůvka krásná jak ropuchy, lahodná jako kapka loje v tabáku. Je vůbec podivuhodno, jak virtuosně dovede Čech jediným často písmenem rázem zohyzdit, zesměšnit, ztrivialisovat pěkná cizí jména: Aeneas – Eneáš, Thomas – Tomáš, Maria – Máří, Moses – Mojžíš, Jesus – Ježíš (strašné! ze jména Boha udělat šišlání, schválně jej tak znechutit), Francois – František. Zajímavo, že nejušlechtilejší hláska G, v češtině, schází; její nepěkný zmetek: H, hraje v ní zato, – v opak jiných řečí, kde zůstává němé, – velkou, nečestnou (hvozd, hmyz) roli…
Aniž bych chtěl a vlastní knihu četl, byl jsem dnes rovněž konfrontován s kritikou Matky Terezy v knize Misionářská pozice. Její autor, nedávno zesnulý Christopher Hitchens, v ní v roce 1996 velmi ostře napadl tuto katolickou ikonu ze zneužití své slávy a z maření svého poslání. Prý hru na světici zneužila k získání finančních prostředků, které pak nepoužila na léčení nemocných a sycení hladových, ale na zřizování konventů pro svůj řád po světě. Zároveň prý světové chudině nechtěla pomoci od chudoby, kterou prohlašovala za vůli a požehnání Boží (stejně jako bohatství druhých). Léčitelné nemocné prý nechávala humánně umírat ve svých chudobincích (přičemž hlavní starostí bylo obrácení na katolickou víru a přijetí posledních svátostí) a sama si nechala srdce operovat na špičkových klinikách. Mnohé americké deníky knihu přijali jako špinavou práci, kterou ale musel v době glorifikace Matky Terezy někdo říci nahlas, aby se mediální obraz této ženy vyvážil. Hitchens byl do poslední chvíle ateistou (vtipně to glosoval větou, že v posmrtný život nikdy věřit nezačne, ale že zároveň má rád překvapení) a Matku Terezu, aniž by si to třeba uvědomil, obvinil z nejtěžšího (a prazákladního) hříchu – z pýchy. I kdyby to byla pravda, je znamením vlastní pýchy někoho z ní vinit. To je jediný (a základní) důvod, proč v této konfrontaci stojím na straně Matky Terezy, ačkoli jsem nikdy nebyl zastáncem její mediální adorace.
Žádné komentáře:
Okomentovat