30. dubna 2012

Rovnou vážně

Z Tvaru mě tentokrát krom Patrika Linharta (kam na ty nápady pořád chodí?!) oslovil i článek mladého básníka Adama Borziče a v něm zejména jeden odstavec, který Patrika nejenže vyvážil, on ho odzbrojil a kopnul do koulí.

Bytostně cítím únavu z ironie. Je mi na zvracení z hravého odstupu, zoufale mě nudí cynismus a k smrti nesnáším český humor. Hnusí se mi pohodlná nevíra v jazyk, je mi odporný malověrný strach z idejí a zlehčování ideálů. V tom jsem romantik. A Sicilan.

Přímo si to koleduje o Linhartův ironický return od sítě, tak schválně, jestli příště přijde. Já mám někdy taky takové své siciliánské chvíle, kdy si nedokážu ze života dělat srandu a chci brát vážně i to, že jsem se nenamazal krémem na opalování v polední výhni, a ne si pak střílet ze svých vlastních puchejřů na obličeji. V takových chvílích si beru k ruce Demla, Durycha nebo Březinu. Nuž, Durycha jsem teď měl na stolku dost dlouho kvůli přednášce, na kterou nikdo nepřišel (snad jste tu moji ironii pochopili), Demla si na paškál vzal Linhart ve své čističce, a tak padla volba na Březinu, tentokrát na úlomky hovorů, jak je zaznamenala Emilie Lakomá. Dočetl jsem zatím do strany, kde se píše: Mým dílům se neporozumí čtením, k těm se dochází životem. A takhle po čuni dostávám skoro na každé stránce.

Mimochodem, přemýšlel jsem, jestli existuje někdo, jehož myšlenky bych si chtěl zaznamenávat, jako si jezdili dělat poznámky poutníci za Březinou do Jaroměřic, kde učil, žil a tvořil, a jak prozradil paní Lakomé, nerad přijímal poutníky (samozřejmě až na výjimky). Myslím, že se moji přátelé neurazí, když napíšu, že jsou dva lidé, kteří mi mohou říct více než knihy, které mám a kdy budu mít v knihovně, a že mě mrzí, že si z návštěv u nich nepořizuji poznámky: Josef Čermák a Vojtěch Kraus – a nádherně se doplňují, jako Borzič a Linhart.

Ale zpět k Březinovi. Už dva zápisy z prvního roku těchto záznamů, tedy z roku 1905, stojí za to:

14. prosince
Věří-li člověk, že všechno to kolotání hvězd, všechny mlhoviny a všechen ten chaos k něčemu jsou, věří-li, že všechno to spěje k jednomu cíli, tu přese všechno, kdyby i stále bolestně klopýtal a upadal, zase se vzchopí a žije dál.

30. prosince
Každý tvoří svou rovnici, i hlemýžď, i Dante. Každý vyvažuje své nadání na druhé straně bolestí.
Jen utrpením buduje si člověk právo žít. Blaženství na této zemi není. To jest jen v náboženství a v umění, kde se člověk zhostí sám sebe a na své já zapomíná. Schopenhauer z toho učinil proto závěr, že život člověka jest tragédií, jež je v jednotlivostech složena ze samých komedií. Pravil, že základem života jest bolest, která dává všemu čistěji zníti. Nechce-li to někdo uznati, říká: „Počkej jen, a pak mi to řekneš!“
I katolicismus věděl, že základním tónem života je bolest, a na tomto základě stavěl svoje učení.


16. června 1908 si Emilie Lakomá zapsala Březinova slova:
Odmítl jsem cenu 1000 zaltých od Akademie a od Moravského výboru. Psal jsem Bílkovi: „Nechť dají peníze tomu, kdo si za tolik dílo cení. Já si je tak necením. Nejsem peněz potřebný, ani jich nemiluji. Ať je dají potřebnějším.“ Merhautovi jsem psal, že mi ta cena nepomůže, že je již pozdě, abych se učitelství vzdal a vydělával si chléb literární kariérou.

Připadám si jako hlemýžď, který dostal párátkem přes oči.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Když vidím "chaos" v textu, přidám i jeden "řád" :-))
http://www.youtube.com/watch?v=M53hCKBqckE

MDt