Přemýšlel jsem, tati, co bych ti dal k svátku. Něco takového, z čeho budeš mít radost i tam. A přišel jsem na to. Rozhodl jsem se splnit tvoje dávné otcovské přání a svůj pár let starý synovský slib z doby, kdy už jsem si psal soběpisník a ty jsi ještě žil.
Jsou filmy, které mě vždycky přenesou do dětských snů. Není jich mnoho. Ale je jeden film, který mě přenese ještě dál – do tvých dětských snů. Je to Cesta do pravěku. Natočen byl v roce 1955, to jsi chodil do první třídy.
Tati, rozečetl jsem Plutonii! Představ si! Nevím, jestli jsi ji četl před tím, než jsi viděl Zemanův film, ale tak nějak si domýšlím, že asi ano (vyšla v roce 1951). Je to totiž ruská Cesta do pravěku a tys tolik lpěl na tom, abych si ji přečetl. Teď už vím proč. Už jsem s Borovojem, Makšejevem, Papočkinem, Igolkinem a Gromekem přešel Ruský hřbet v Nansenově zemi, ano, už jsem si přečetl i Truchanovovův dopis a ocitl se v zemi věčného světla. Tobě nemusím říkat víc a ostatní nechci připravit o překvapení. Je to nádhera.
Burianovy ilustrace jsou tak podmanivé! Koupil jsem si (dobře, to už je úchylka, ale každý nějakou má) i první vydání z Románových novinek nakladatelství Práce, o pár měsíců starší než naše Plutonie (a kupodivu v jiném překladu od Jiřího Voldána; tu naši přeložili Olga a Pavel Bojarovi). Je tam jen pár kreseb a vůbec mě to nevábí. Když ovšem vidím tohohle mamuta, hned si představím Makšejeva a Igolkina na jejich misi:
... museli se spokojit jen s levou polovinou těla. Pak mu prozkoumali vnitřnosti, uřízli přední a zadní nohu, odsekli jeden kel, vyloupli oko, polovinu mozku, jazyk a dva zuby. Psy na místě dosyta nakrmili. Na saně naložili i několik velkých kusů masa z kýty a ze hřbetu a pak se výprava vlekla pomaličku nazpět.
Inu, vědci. Teď si dávám v četbě intermezzo, ale těším se, až se budu moct vrátit mezi našich pět cestovatelů.
Žádné komentáře:
Okomentovat