Včera jsem přečetl Julince první Andersenovu pohádku, v tehdejším překladu tedy báchorku. Tatík v ní mění koně na tržišti podle okamžitého rozmaru postupně za méně a méně hodnotné věci, až nakonec přinese domů pytel shnilých jablek. Žena ho přesto pochválí a svědkové (Angličani), kteří se s tatíkem vsadili, že ho žena vyplísní, mají na konci pohádky krátkou řeč, která stojí za zmínku:
Tak by mělo všude býti, tak se nám to líbí! Blaze tam, kde žena veškeré konání mužovo za nejmoudřejší uznává. Co táta činí, dobře míní.
Překlad je už hodně starý, dnes by tahle pohádka už asi ve výběru nebyla.
Žádné komentáře:
Okomentovat