Když jsem tu psal o tom, že by se o Amelii Posse-Brázdové měli učit žáci všech stupňů škol ve vlastivědě, dějepisu (nebo člověku ve společnosti či jak se to dnes jmenuje), měl jsem přečtenou jedinou kapitolu z jejího životopisu. Pokročil jsem k té, která nese název Krize a nový život. Protože by se z ní dal sepsat román nebo se zručným dramaturgem i divadelní drama, poslouží mi k několika excerptům.
Celé drama mělo prolog v poválečném rozdělení manželů Brázdových. Zatímco Oki maloval v Itálii, Amelie odjela domů do Švédska. Zatímco Oki ujišťoval v mnoha dopisech svou ženu o své věrnosti, Amelie se více než psaní dopisů věnovala družení s novou známou, Elizabeth Thielovou. Dospělo to až k noci, po níž se Amelie ptala, zda se úplně neminula rozumem… pořád ještě jsm si myslela, že to musí být nějaký omyl. Ale pak jsem se tomu oddala bez jakéhokoliv rozpitvávání a rozmýšlení – a potom už to byl jen skvělý a dobrý a kouzelný ráj – bez hada… Bůh tam byl se mnou… to byla pro hluboce věřící Amelii velmi důležitá jako pro mnohé nevěřící asi nečekaná informace.
Mezi tebou a mnou neexistuje nic ošklivého ani nemocného – ale ostatní lidé by to nechápali a dělali by všechno proto, aby to pošpinili a převrátili v něco směšného nebo nechutného – čili se to nesmějí dozvědět – uzamkněme svou svatyni na zámek.
A o čtyři roky později:
Miluji tě stejným svěžím a živým citem jako před čtyřmi roky – ale už netrpím, nevyžaduji, abys byla „mou“ – nežádám ani tvoje vzletné srdce ani tvoji ještě vzletnější duši. Pouze se raduji z toho, že ji vidím, cítím a rozumím jí – děkuji Bohu, že ji občas zahlédnu…
Žádné komentáře:
Okomentovat