15. ledna 2012

Polky a jejich jazyk

Na Cestě do Ruska jsem už skoro na Rusi, ale nedá mi to, abych nezmínil Mrštníkovu ódu na Polky a polštinu, které se mi taky vždycky líbily.

Průměrně jsou Polky hezké, výjimky z nich jsou překrásné… Ušlechtilost a jemný smysl pro formu lze ostatně pozorovat i v jiném ohledu u Polek. Není tu zvykem mít břicho jako almaru a tvář jak hrnec – útlost a táhlost v liniích, vzdušnost v pohybu, diskrétnost v chůzi, ladnost v pohybu a distinkce v modulacích hlasu je tu kupodivu vypracovaná až do nejjemnějších rafinovaností, aniž by přestávala být přirozenou. Následek patrně už vrozeného pudu, v životě už zakořeněného taktu. Povyhrne-li si Polka šaty, objeví se cukr úběle tak bezvadný, neposkvrněný, čistý, jako by nikde nebyla ani chodila a přímo před vámi se snesla v první čistotě ranního úboru. Ze všech nejkrásnější zdá se být jejich hlas – to zvonky zvoní kolem vás, vysoké stříbrné, jemně sladěné, ale plné života a prudkého temperamentu. Polština sama jako by stvořena byla jen pro ně, jen v jejich ústěch zní v ideální své líbeznosti. Je to hlas, kterým se vyznává milošć, přítulný, čisťounky, opravdu ženský, tak ohebný a podludně milý, že se ti oči zavírají a poslouchal bys jenom ten hlas, jenom tu píseň dívčích úst – ovíjí se kolem srdce jako had. Je to jazyk lásky, jazyk úlisné svůdnosti, jazyk, na jehož útvar už od pradávna asi největší vliv měly ženy. Vedou se neustále spory o to, kdeže svedla Eva Adama, zda někde v Asii, na břehu Eufratu a Tigridu, nebo někde jinde: já myslím, že to mohlo být jenom na břehu Visly, poněvadž zde jsem našel vyvinuty všechny ty prvky prohnané rasy, všechny ty zbraně, pro které se tolik silných ostříhati dali Dalilám.

Žádné komentáře: