31. prosince 2012

Čep v silvestrovském soudku

Na Silvestra, dokonce přesně o půlnoci před 110 lety se narodil Jan Čep. Vltava proto uvedla jeho Sestru úzkost, paměti, které sepsal na sklonku života. Musím říct, že tahle četba v podání Jana Vlasáka dala duchovní obsah mým letošním Vánocům, dnes si hodlám pustit poslední, desátou část.

Ronil jsem slzy s autorovým otcem, který neskrýval pláč, když se loučil s dětmi při mobilizaci do první vojny. Prožil jsem si s Janem Čepem jeho dětskou víru, kterou já jsem ovšem získal až někdy kolem 17 let svého věku. Zajel jsem si na zvláštní výlet na Moravu, jehož cílem byla Stará Říše. Tam se Jan Čep odhodlal skoncovat se studiem v Praze a odejít k Josefu Florianovi jako jeho pomocník a duchovní učeň. Vybavil jsem si náš letošní výlet za Josefem Florianem a setkání s jeho vnukem a vnučkou. Tato kapitola pamětí Jana Čepa skončila tím, že se zamiloval do Florianovy neteře Marie, ale když svůj cit vyjevil její matce, Florianově sestře, ta jej přesvědčila, že její osmnáctiletá dcera je na něj moc mladá a svedla si ho ona sama – že je o dvacet let starší, v tom už žádnou potíž neviděla. Dokonce autora dožene až k přemýšlení o sňatku, před kterým i na doporučení Josefa Floriana ujíždí zpátky do Prahy. Žádný další vztah tam nezačal, byl po dlouhá léta platonicky zamilován do ženy svého dobrého přítele. Tato láska ho sžírala, ale nedokázal na ni rezignovat ani ji sebenepatrněji uskutečnit.

Tady někde prožíval Čep život s Florianovými, tady rozmlouvali, tady se v soukromé kapli sloužily mše, tady básník prožil i první vážnější dobrodružsví lásky. Až dnes jsem zjistil, že jsem o letním výletě do Staré říše ještě nic nenapsal, jen jsem článek přislíbil. A pak má člověk něco stíhat. 

Druhou světovou válku přežil ve své rodné vísce u Litovle téměř v klauzuře (vyjížděl pouze k olomouckým dominikánům), která jej zase přivedla zpátky k aktivnější víře. Po válce mu bylo jasné, kam situace směřuje. Nevěděl jsem a byl jsem překvapený, že únorové události roku 1948 prožil v Praze i Graham Greene, kterého Čep provázel i 25. února po Praze, kde viděli dav, který se zrovna rozcházel z Václavského náměstí po slavném Gottwaldově projevu o převzetí moci komunisty. Greene tehdy Čepa zachránil před vězením, protože spolu popíjeli a on stále nechtěl skončit, takže se Čep vrátil domů ve čtyři hodiny ráno, kdy mu jeho bytná sdělila, že na něj estébáci čekali až do tří do rána. Hned druhý den se sbalil a odjel na Moravu do svého rodiště. Greene odletěl do Anglie, ale Čep ještě zůstal, nicméně už jen hledal vhodnou dobu a styky, aby mohl ze země zmizet včas. V červenci 1948 překročil hranici u Aše a člověk si na tom poníženém útěku po čtyřech přes svahy, dráty a živé ploty uvědomí, co nám to sem zase poslední volby zasely. Za války vydal Jan Čep sbírku povídek pod názvem Sestra úzkost. Tento františkánský název dal potom v 60. letech i svým pamětem, protože úzkost jej již nikdy neopustila. Nebyla to jen úzkost ze ztráty domova, ale i úzkost ze ztráty dětské víry, která ovšem byla nahrazena vírou dospělou, a právě úvahy o víře, hříchu a odkládání nápravy mi byly velmi blízké.

A úplně jsem rozuměl Janu Čepovi v tom, že sice napsal několik románů, mnoho povídek a ještě více esejů, že přeložil dva tucty velkých děl cizích literatur, ale román, který měl napsat, nenapsal, protože stále tušil, že ještě přijde čas, na nějž své životní dílo odkládal. Když jsem tak po večerech poslouchal text Čepových memoárů, říkal jsem si, jestli právě to nebyl román, který měl napsat, alespoň pro mě určitě. Protože mi i celá filosofie Čepovy tvorby začala být sympatická, už jsem si objednal několik jeho dalších knih, maje doma je korespondenci s Janem Zahradníčkem. Snad nebudu jejich četbu muset odkládat na dobu, kdy už to nedokážu přečíst.

30. prosince 2012

Bludný Kadaňan

Včera jsem se letmo díval, kteří velikáni hudby mají v roce 2013 výročí. Z jmen nejzvučnějších budou 200. výročí narození mít Richard Wagner a Giuseppe Verdi, oba velcí oblíbenci mého dědečka. Dnes se mi náhodou podařilo najít oslí můstek mezi Richardem Wagnerem a Kadaní.

Velkou přítelkyní a mecenáškou Richarda Wagnera byla desítky let krásná baronka Marie von Schleinitz. Výrazně se finančně podílela na založení světoznámého festivalu v Baureuthu. Když jí zemřel manžel, vdala se podruhé a jejím novým mužem se stal Anton hrabě von Wolkenstein-Trostburg, narozený v Prunéřově u Kadaně v roce 1832 (†1913), který pracoval v diplomatických službách Rakouska-Uherska, byl velvyslancem v Petrohradu a pak v Berlíně, kde se s Marií seznámil. A ona ho samozřejmě seznámila s Richardem Wagnerem, který jí mimo jiné věnoval i tuto báseň přiloženou jako věnování v dopisu s jeho operou Soumrak bohů:
Marie von Schleinitz sedí vpravo
(originál zde)
V soumraku se mi topí svět,
v samotě bohy nenacházím,
ba ani nehledám; jen jeden květ
z božského pugetu mi schází.
Snad na světlo jdu ukvapeně,
však svěřuji se silné ženě,
jíž vyšší smysly
jiskří v mysli
a rozjitření bozi hřejí.
Zde je má kniha:
Kniha Mariina.
Paní von Schleinitz, přijměte ji!
Anton hrabě von Wolkenstein-Trostburg, Cosima Wagnerová a Marie von Schleinitz

Lucerna znovuzrozená aneb jednoaktovka na obzoru

Jak Julinka roste, dá se s ní již komunikovat téměř jako s dospělou lidoopí samicí a to přináší mému životu osvěžující vláhu na polopoušti. Dnes při mši si v rámci opičení poprvé klekla na Agnus Dei a protože mi pokaždé při téhle části liturgie zvlhnou oči, tentokrát mi samovolně vytryskly slzy. Samozřejmě je ale o to méně času na četbu, která byla vláhou zase pro tento soběpisník. A tak píši méně a je to tak dobře. Dokonce do nového roku plánuji ještě mírně ubrat na plynu a přemýšlet i o nějaké jiné formě vyjádření se o světě, méně podbízivé, ale snad trvalejší. Přesto bych si ale chtěl věrné čtenáře těchto obsahem a kvalitou tak rozličných řádků udržet a dále se s nimi dělit o své zážitky zejména z četby a myšlenkových pochodů inspirovaných tu nějakým básníkem, tu filosofem, tu třeba jinak bezvýznamnou životní zápletkou, vzpomínkou či setkáním. A tak začnu tím, že to tu trochu zahustím.

S dobou sváteční se mi vždy nafoukne úložný prostor nočního stolku o knihy, které jednak nazdařbůh vytahuji z knihoven cítě obdarování časem a duchem svátečním (ne-li Svatým) a které mi také v hojném počtu chodí poštou. Virginia Woolfová bude tedy muset chvíli počkat a já se rád podělím o tři literární zážitky. Ten dnešní bude divadelní.

V jednom ze dvou vánočních balíků byl i důvěrně mi známý časopis Repertoár malé scény, jehož ročník 1968 jsem hltal ve svém staroříšském podnájmu v Lounech u dědy a u babičky. Tentokrát ale přišel celý svázaný ročník 1969. Dá se z něj dodnes čerpat neuvěřitelně mnoho kvalitních textů, jak hudebních (s notovým zápisem), tak pro mě zajímavějších dramatických a prozaických, ale i věcí výtvarných (resp. karikaturních). Protože jsem 23. prosince na pravidelném divadelním setkání před Vánoci pronesl nikým nežádaný a pro mě přesto závazný slib, že hodlám objevit jednoaktovku, kterou od dubna začnu zkoušet a s níž zase ožije moje režisérské nadšení, pustil jsem se do čtení. Jeden text jsem měl vlastně již při skládání slibu přečtený, jmenuje se První noc doktora Nilssona a je od švédského herce a dramatika Erlanda Josephsona. Byl jsem poměrně nadšený a už mám i představu o muži a dvou ženách, s nimiž bych se do hry zakousl. Netušil jsem ale, že přijde ještě jeden text, který si mě přes počáteční nedůvěru získá natolik, že jsem odhodlán s ním předskočit jak doktora Nilssona tak Adama stvořitele, kterého mám v úmyslu zkoušet okleštěného na jedno až dvouaktovku již delší dobu. Jde o text italského dramatika z Neapole Eduarda de Filippa, který určitě dozná také mnohé úpravy (tou nejzásadnější bude přenesení z neapolitánského do českého prostředí), ovšem děj a charaktery postav jako kdyby byly psané na míru našeho divadla – a nejvíc mě těší, že jednu ze tří hlavních rolí (vlastně tu úplně nejhlavnější) chci nabídnout panu Skotkovi, kterému jakožto jednomu z oněch věrných čtenářů tímto přeji hodně zdraví k narozeninám a hodně štěstí do nového roku. Jen doufám, že jste ještě nerozdal všechny lucerny, protože jich budeme dostatek potřebovat! A zopakujte si pár Liborových monologů, budete je potřebovat. V dalších rolích mám také poměrně jasno, ale herce necham ještě chvíli napnuté.

26. prosince 2012

Kukaččí koleda

Letošní Ježíšek měl smysl pro humor. Julinka dostala bagr, Věruška knížku s názvem 13. komnata milenek a já týdenní dávkovač prášků pro seniory. 
Julinka má dnes půldruhé narozeniny, tak bych jí rád něco složil. Zajímavé koledy zpívají na sv. Štěpána v Irsku, kde se převlékají do ptačích kostýmů (přesněji do kostýmů ptáčka střízlíka). Zkusil jsem si tu koledu nasadit na české ptáčky zpěváčky z obrazu Mistra vyšebrodského oltáře (kukačka tedy zanesla svá vajíčka do cizích hnízd) a vyšla mi z toho až taková velikonoční koleda. Připomnělo mi to teologické výklady tříkrálových darů i to, že v kadaňském kostele (a asi nejen v něm) stojí vánoční jesličky přímo proti velkému krucifixu, kde s Julinkou sem tam posvátně sáhneme na Kristovy probodené nohy. A tak se vlastně na Vánoce hodí i tahle zbrusu nová česká koleda a možná ji někdo někdy dá i noty.
Když se celá země strachy chvěla,
stehlík tahal Pánu trny z čela.
Když vzhlížela země strachy k nebi,
hejl Mu vytrhával z kříže hřeby.
Když strach bránil zemi v blahém spánku,
dudek zpíval Kristu uspávanku.

Přišla zima veliká, zabila nám stehlíka.
Přišla zima bílá, zabila nám hýla.
Přišla zima prudká, zabila nám dudka.

O penízek vás prosíme,
my ty tři ptáčky pohřbíme.

19. prosince 2012

Kapří štěstí

Nevěřil jsem Věrušce, že když ukážu Julince kapry v kádi, že už ji od nich nedostanu anebo budu svědkem hysterického záchvatu, který jsem u své dcery ještě neviděl. Přiznávám, že jsem udělal chybu, protože matka zná svou dceru nejlépe. V tu chvíli jsem se neúmyslně rozhodl, že se stanu vrahem (možná už podruhé). Po čtvrthodině zalykání a prohýbání trupu tzv. do luku jsem totiž musel slíbit, že domů jednu rybičku pořídíme. I já i Věruška jsme v dětství kapra ve vaně pravidelně honili gumovým zvonem na odpad a podobným náčiním, a tak jsem nabyl dojmu, že bychom naše dítě oloupili o prvotní styk se smrtí a trýzněním a nevybavili ji tak pro život, který je někdy stejně krutý jako ta palička do čela a kudla pod skřele. Inu, uvidíme, snad to dopadne lépe než ty ledvinky. Prozatím zkusím vše zahladit krátkou veršovánkou, která ukazuje, proč kapří šupiny nosí štěstí.

Kapr je ryba, které nic nevadí,
nikdy se na nic nečepýří.
Kapr si v rybníce vesele kapradí,
ale když doroste, rád se smíří
i s tím, že ho z rybníka přendají do kádí.
Kapr je šťastný i na talíři.

18. prosince 2012

Volba nejkrásnější barvy duhy

První věc, která mě v deníkových zápisech Virginie Woolfové zaujala, byl její zápis z 19. července 1919. „Člověk by se asi měl zmínit o vyhlášení versailleského míru, ale jestli stojí za to vyměnit kvůli tomu perko, to netuším.“ Stálo to za to! Její popis „mírových tanečků“ totiž vydal více než učebnice dějepisu a občanské nauky dohromady.
… připadá mi to jako slavnost pro služebnictvo; cosi přichystaného, aby se pacifikoval a uklidnil „lid“ – a teď to kazí déšť. Možná bude nutné vymyslet pro obecenstvo nějaký další zážitek. Z toho asi pramení mé zklamání. Na těchto mírových radovánkách je cosi vypočítavého, politického a neupřímného…

Podobně bych se asi vyjádřil o prezidentských volbách. Je to také cosi přichystaného, aby se pacifikoval „lid“, jakási hra na demokracii. Přijde mi to asi tak vážná volba, jako bychom získali nárok zvolit v plebiscitu nejkrásnější barvu duhy. Dobře, nemám rád rudou, zvolím fialovou, ale to nic nemění na tom, že konstelace deště a slunečního svitu nám umožní tento úkaz spatřit jednou za uherský rok a že na konci duhy ještě nikdo žádný poklad nenašel. Tak snad nebude při volbách pršet. Možná bude nutné vymyslet pro obecenstvo nějaký další zážitek.

Připadá mi stále jasnější, že jediní poctiví lidé jsou umělci a že tihle reformátoři společnosti a filantropové se z ní natolik vymykají a pod pláštíkem lásky k bližnímu hýčkají tolik nedůvěryhodných tužeb, že se na nich nakonec dá najít víc chyb než na nás. Ale co kdybych byla jednou z nich?

15. prosince 2012

Ach, kde jste?

Martin Rudovský vyprávěl o tom, jak se svým učitelem na základní škole Pavlem Jurkovičem chodili před Vánoci po domech v Praze a zpívali cizím lidem koledy. Martin dodnes chodí po sousedech a zpívá. Na besedě v Kadani nabádal k tomu, aby se koledy u stromečku opravdu zpívaly a ne jen poslouchaly z nahrávek. Tou dobou jsem netušil, že budu koledy zpívat nejen doma Julince, ale dokonce ve sboru, který za účelem jednoho tohoto vánočního koncertu vznikl. Chodíme celá rodina a Julinka už na požádání o zpěv (ukaž, jak zpíváme v kostelíčku) dostává záchvaty procítěného řevu se zavřenýma očima, čímž nás skvěle paroduje. Věruška zpívá soprán a moc netápe, já jsem něco jako epický baryton a občas tápu. Ale když chytnu linku s ostatními, docela se to snad dá i poslouchat. V pátek na zimní slunovrat budeme zpívat koledy v češtině, latině, španělštině, italštině, francouzštině, polštině a němčině.
Dvě latinské písně mě zaujaly asi nejvíc a na jejich produkci se vyloženě těším. Protože jsem ale vášnivý milovník mateřštiny, rád si je doma prozpěvuju česky. K písni Collaudemus Christum regem jsem našel krásný rozsáhlý text od Šteyera (Angelowe, angelowe gfu zpiewali). K písni Adeste fideles existuje více českých textů, několik jich bylo přeloženo pro církevní kancionály a Eduard Krečmer se Zdeňkem Borovcem píseň převedli do češtiny pro film Anděl Páně. Mně ovšem, ještě než jsem na tyto texty narazil, v hlavě zněla vlastní česká verze, která se odrazila od latinského adeste (od infinitivu adesse, který znamená asi tolik co být při tom). A hned mě napadla krásná česká homonymní verze Ach, kde jste, které je vlastně i poměrně aktuálním povzdechem.

Ach. kde jste, křesťané,
ke kolébce Páně
pospěšte, pospěšte
tam v Betlémě.
Děťátko malé
pro pastýře i krále
uhlídejte ve chvále
uhlídejte ve chvále 
uhlídejte ve chvále 
tam ve chlévě.

Pokloňte se Pánu
v jesličkách z marcipánu
leží tam v kolébce
jen na seně.
Děťátko svaté,
tvářičky boubelaté,
zahřejte svojí láskou
zahřejte svojí láskou
zahřejte svojí láskou
tam ve chlévě.

13. prosince 2012

Začátek u sebe

„Oblast politické reprezentace se uzavírá. Zleva doprava tatáž nicota, buď v silácké nebo svatouškovské póze, tytéž laciné figurky, které obměňují své projevy podle nejnovějších objevů marketingových oddělení. Ti, kteří ještě volí, vzbuzují dojem, že jejich jediným záměrem je svým čistě protestním hlasem vyhodit volební urny do povětří. Začíná být patrné, že lidé volí už jen proti volbám samotným.“ Já jsem si tuhle brilantní analýzu přečetl v článku Svatavy Antošové ve Tvaru a ona si ji zase přečetla v překladu jedné anonymně vydané francouzské knihy z roku 2007 (sic!).
Protože mi situace přijde podobně zoufalá, chtěl bych napsat po dlouhé době něco k politice. Základní věcí dle mého názoru je, že když se něco má upéct dozlatova, musí se stihnout okamžik, kdy vypnout troubu. Demokracie se nedá donekonečna dělit na různé úrovně – máme komunální, krajské, parlamentní (zvlášť do sněmovny a do senátu) a evropské volby! Nově ještě prezidentské! Evropa se jednotila a jednotila, až se sjednotila v bezkonkurenčně unikátní unii bez konkurence, která přestala být hlavním motorem vývoje – tím se staly strategie, normy, projekty, dotace a granty, tedy nejúrodnější pole pro korupci. U nás se proto lidem začíná líbit jako alternativa komunismus, v němž se snoubí svět bez zbytečných voleb a korupce bez dotací a grantů zpřístupněná i obyčejným lidem. Proto jsem přestal věřit na pokrok a naopak bych udělal čelem vzad, dokud je čas – zamysleme se nad nutností existence dvou komor parlamentu (zrušil bych poslaneckou sněmovnu a nechal bych pod jiným názvem jen senát bez stařešinské věkové hranice 40 let); zamysleme se nad existencí krajů (to radši okresy, kde by se lidi ještě mohli řídit znalostí poměrů a osobností); zamysleme se nad existencí Evropské unie a zkusme zvážit, jestli náš svět před Maastrichtem nebyl rozlehlejší a nadějnější; zamysleme se nad hloupostí přímé volby prezidenta. Věřím, že demokracie je schopna dělat kotrmelce a nezničit se při tom. Ačkoli hladovky studentů vypadají v dnešní době bezzubě, komunistická strana nikdy nepřestala a nepřestane být hlasatelkou třídního boje a tedy nenávisti vůči vnitřnímu nepříteli. Doufám, že to nebudou v nových funkcích zbytečně maskovat a že si mladí nepamětníci a staří zapomnětlivci budou moci udělat obrázek dřív, než zasednou do vlády. Podmínkou k tomu, aby demokracie přežila je, abychom se nad ní zamysleli. Začít můžeme u sebe. A pak to říkejme dál, ve svém okolí, na svých soběpisnících, v novinách. Já už tedy začal. A koho budu volit v prvním kole prezidentských voleb? Neuhnu z cesty.

10. prosince 2012

Sváteční placky sv. Eulálie

Až po přečtení osmdesáti stránek z Deníků Virginie Wolfové, kdy jsem si pořád kladl otázku, proč psala s takovými několikaměsíčními odstupy a přesto píše o tom, že si na denících cvičí sloh, mě napadlo přečíst si úvod od jejího manžela, který v něm píše, že je to pouhý výběr. Okamžitě se mi přestalo chtít číst dál. Cítím se okraden, i když pan Woolfe tvrdí, že to ostatní není tak zajímavé. Na druhou stranu, i ten výcuc má přes 400 stran a budu rád, když ho přelouskám. Dělám si výpisky a brzy se o některé z nich podělím. Dnes ale jen o jeden – Julince k svátku.

A děti jsou samozřejmě úžasná a okouzlující stvoření. Ann se mi tu rozpovídala o bílém tuleni a chtěla, abych jí četla… V jejich myšlení je cosi pro mě moc roztomilého; být s nimi sama a vidět je den co den by byla neobyčejná zkušenost. Mají v sobě to, co dospělí postrádají – tu bezprostřednost – Ann žvatlá, žvatlá, žvatlá, zabraná do jakéhosi vlastního světa plného tuleňů a pejsků. Je šťastná, protože večer dostane kakao a zítra půjde na ostružiny. Stěny její mysli jsou kolem dokola ověšené takovými veselými a živými věcmi – a ona nevidí to co my.

Zažíváme teď s Julinkou taky takovou bezprostřednost a radost z maličkostí. V posledních dnech je středobodem jejího světa gabw (dříve dabu), který totiž několikrát stál před našim oknem, když mi Julinka mávala na rozloučenou. Když se ráno probudí, první její slova s napřaženýma rukama znějí: „Táta-hop-gabw-tammm.“ Měla gabr dokonce slíbený k svátku, a tak jsme s Věruškou trnuli, aby jeho řidič neměl dovolenou a jako vždy po víkendu zašel do Deliky na svačinu.

Zašel! A zrovna když šla Věruška s Julinkou na procházku, takže Julinka nahlédla i do kokpitu. Co jiného tedy měla malá oslavenkyně dostat k svátku než něco jako gabr. Má sice knižní formu a ještě je to buldozer, ale pro Julinku je teď gabr každý žlutý dopravní prostředek jiný než tutůůů.
Pak už dostala Julinka jen krásný nástěnný adventní kalendář z látky s kapsičkami a jedno překvapení: Táta pekl. Rozhodl jsem se založit novou rodinnou tradici – pečení hruškových placek svaté Eulálie. Musel jsem na něm začít pracovat už včera, protože na dozdobení je potřeba crème fraîche, který jsem si vyrobil přesně podle tohoto návodu a přesně podle něj vyšel i výsledek.

Jinak je ale recept jednoduchý:

Rozválíme trochu těsta
(celkem gramů asi dvě sta).
Nakrájíme na čtverce
jako perské koberce.
Kraje trochu zahrneme,
mašlovačkou přejedeme
a pak takto vzniklé lůžko
ozdobíme pěkně hruškou;
celé salkem osladíme
a do trouby uložíme.
Za dvacet minut jsme si nechali chutnat, i když Julinka papala hlavně až skoro výhradně onen crème fraîche.
A tak jsme dnes oslavili Julii a Eulálii a bylo nám veselo. Schválně jestli ráno bude gabw na svém místě.

8. prosince 2012

Zotročení milenci v Kadani

Dnes je výročí úmrtí Benjamina Constanta, francouzského spisovatele, přítele Madame de Staël a předchůdce psychologického románu. Jeho Adolf je počítán mezi stěžejní díla francouzské literatury a my v Kadani můžeme být hrdí na to, že v něm naše město figuruje jako jedno z mála konkrétních umístění, navíc opravdu zapojené do děje (na rozdíl od města Göttingenu, místa studií hlavního hrdiny). Jeho hrob v Pére Lachaise jsme s Věruškou samozřejmě poctili návštěvou.
V katalánské (sic!)* encyklopedii jsem našel zajímavou pasáž, která by se dala přeložit asi takto: „Adolf a Eleonora se přemístili do města »Caden« v Čechách, odkud pokračovali dále do Polska. Existuje hypotéza, že toponym »Caden«, který neexistoval na žádných mapách, použil Constant proto, aby evokoval přes latinský výraz »cadena« (řetěz) zotročení hlavních postav.“ *Constant je asi opravdu oblíbený i mimo hranice svého jazyka, protože kromě institutu v jeho rodném Lausanne nese jeho jméno třeba i institut v Riu de Janeiro.

V textu je přesně „Caden, petite ville de la Bohême“ a jako Caden je naše město citováno i v jiných francouzských pramenech, zejména asi stokrát ve Voltairově válečném zápisníku. Protože je román do značné míry autobiografický, je otázkou, zda tu Constant někdy byl, nebo zda opravdu použil jméno našeho města jako jistou dějovou narážku (protože jinak by jistě pro univerzálnost svého díla mohl použít „C***“, jako v několika dalších místopisných a osobních údajích).
Každopádně se blíží letopočty, kdy bychom měli v Kadani podniknout nějakou větší připomínku. V roce 2016 uplyne 200 let od prvního vydání knihy v Londýně a v Paříži a v roce 2017 bude 250. výročí autorovy smrti. Teď jde o to vymyslet, jaký druh připomenutí či oslav by to mohl být. Máte nápad? Mě napadlo pořízení 1. vydání pro naše muzeum a knihovnu, ale to se v aukcích a antikvariátech pohybuje mezi 7 a 10 tisíci eur, takže to jsem již zavrhnul. Pak mě napadlo promítnout zde v kině pravděpodobně českou premiéru filmu Adolf z roku 2002 s Isabelle Adjani v hlavní roli (jen bude asi potřeba vytvořit titulky). Tato herečka oceněná v Cannes a dvakrát nominovaná na Oscara, si ve filmu ve svých 47 letech údajně zahrála svou jedinou erotickou scénu. Do Kadaně ji asi nedostaneme, ale někoho z herců by bylo možná dobré pozvat. Nebo založíme po Lausanne a Riu i český Institut Benjamina Constanta v Kadani? Nebo že bychom s Navenkem novelu zdramatizovali? Vida, nápadům se meze nekladou! Třeba vymyslíte něco smysluplnějšího.

4. prosince 2012

Errata k místě Kirwitzerova skonu

Minulé Vánoce jsem tu s jásotem odhaloval jednu pravdu, kterou teď budu muset poníženě odvolat nebo přinejmenším zpochybnit. Zjistil jsem tehdy, že Václav Pantaleon Kirwitzer nezemřel v Macau, ale v Meacu, což jsem v pramenech našel jako japonské město Miyako v provincii Iwate, jen jsem si nějak zapomněl přečíst, že tohle město bylo založeno až v roce 1941.

Včera bylo sv. Františka Xaverského, a tak jsem si z knihovny vytáhl jeho korespondenci. A hle, usazen na toaletě čtu si v jeho dopisech z Japonska, že v Mijaku sídlí císař Japonska a nejvyšší pán v zemi: „O Mijaku se vypráví tolik věcí, že tomu uvěřím teprve tehdy, až to sám uvidím. Říkají, že město má 96 tisíc domů, a dva Portugalci, kteří město viděli, nám vyprávěli, že jeden z nich má být daleko větší než největší domy v Lisabonu…“ Když pak sv. Xaverius spatřil Mijako na vlastní oči, píše o „kdysi významném městě“, které rozvrátili války, ale přesto je tam stále přes sto tisíc domů. Řeč není o žádném menším městě, než je známé Kjóto

Jenže v tajných dějinách Jezuitů od Jiřího Novotného a Františka Poláka se píše: „Na vlastní žádost je pak roku 1617 vyslán se skupinou dvaceti šesti nových misionářů na čínskou misii pod vedením jezuitského kněze Nicolase Trigaulta. Jejich loď „San Carlos″ přistála v dubnu 1618 v západoindickém přístavu Goa, kde pak Václav Pantaleon Kirwitzer působil až do roku 1621. Od roku 1622 působil v čínském Maccau, kde užíval čínské jméno Čchi Wej-Cchaj. Zde také 22. května 1626 zemřel a byl pochován. Během svého působení v Číně navštívil i Tibet a japonské Kjótó a udržoval úzké kontakty s německým jezuitou Johannem Adamem Schallem von Bell, jenž se podílel na reformě čínského kalendáře a byl prezidentem císařského Astronomického úřadu v Pekingu.“ Čemu tedy věřit?
Stačí mi chvíle, abych se dopátral pádných informací. Bohuslav Balbín ve své knize Bohemia Docta uvádí, že Kirwitzer zemřel v čínském Macau v roce 1626. Tuto knihu v roce 1788 poprvé vydal František Martin Pelcl, který o osm let později vydal německy spis o českých jezuitech, kde ovšem uvádí, že Kirwitzer zemřel v Meacu. Na první pohled by se mohlo zdát, že šlo o Pelclovu neúmyslnou chybu, ale mnohem spíš tento poctivý historik uvěřil, že Kirwitzer musel navštívit Japonsko, protože tam z Evropy mířil (dojel však právě jen do indické Goy) a v roce 1622 vydal knihu o mučednické smrti Jana Křtitele Machada, který zemřel v roce 1617 právě v Japonsku. Kirwitzer ale z Evropy odjel až roku 1618 a podmínky v Japonsku misionářům nepřály. Jezuitský řád v Japonsku nemohl působit, a tak působil v exilu právě v Macau. Názory na Kirwitzerovu smrt se liší nejen v místě, ale i v datu, někteří autoři uvádějí rovněž roky 1618, 1624 či dokonce 1642, ale většina se shoduje v roce 1626. A pro Macao je nejpádnějším důkazem zápis jednoho z jezuitů, který v roce 1659 na vlastní oči viděl Kirwitzerův hrob v kostele v Macau s datem úmrtí 22. května 1626.

Omlouvám se všem, kteří měli pravdu a panu Fochlerovi za matení. Sv. Františkovi Xaverskému děkuji, že mi udělil lekci.

2. prosince 2012

První Mikuláš

Dnes Julinka poprvé spatřila anděla a hned v závěsu sv. Mikuláše, kterému svrchní obruba kostelních dveří srazila mitru. Bylo to celé roztomilé, otec Josef měl dnes adventně krásný fialový ornát a zahrál a zazpíval několik roztomilých dětských písniček. Jednu z nich jsme si s Julinkou zpívali a tancovali na ni celou cestu domů z kostela. Rozmlsán jsem ihned z knihovny vytáhl Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách Karla Plicky. Samozřejmě jsem sáhl po oddílu Zima a hltavě začal obracet stránky. Jenže zima zde začíná Vánoci, před nimiž je jen pár básní o prvním sněhu a sáňkování. Vyměnil jsem si tedy s kroucením hlavou Zimu za Podzim a zjistil, že podzim končí sv. Kateřinou a sv. Barborou, tedy 25. listopadu až 4. prosince (Řekla Káča Barce „Nechme toho tance“ – končily muziky; nebo Kačenka naškrobená, Baruška ucouraná – mrzne-li na Kateřinu, na Barboru prší). Ty dvě světice jsou zmíněné i na začátku Zimy, ale po sv. Mikuláši nebo sv. Lucii nikde ani vidu ani slechu! Nevím, nepochopil jsem to: Jediné, co mi našeptával můj ironický mozek, je, že snad bolševik, za něhož to v roce 1956 vyšlo, chtěl sv. Mikuláše vymazat z národní paměti, protože na Ježíška si ještě netroufnul (i takové nápady tu samozřejmě byly). Když jsem si tedy sedl, že Julince napíšu nějakou básničku, kterou by mohla za rok za dva přednést Mikulášovi s andělem a čertem, aby nepřišla do pekla, napadla mě jen taková, která není ani pro Julinku ani pro jiné děti, a už vůbec by asi nikoho nevysekala z pekla.

Na svatého Mikuláše
i zločinec dobro páše:
zloděj ten den nepokrade
lenoch ráno zvedne zadek,
pytlák nechá svého pychu,
žrout dá pokoj svému břichu,
cizoložník zlíbá ženu,
šlapka zapře svoji cenu,
výtržník se šine s klidem,
vrah je hodný ke všem lidem.

Mikuláš však není hloupý,
na hříšníky pošle kroupy:
„Dnes dobře a jindy zle?
Čerte, vem je do pytle!“
Vy však, děti, jistě víte,
jak z té louže vybruslíte!
Jak předejít šlamastice?
Inu, jako v politice.
Že nevíte? Že neznáte?
Prostě se z ní vykecáte!

29. listopadu 2012

Život ženy

Mám doma Pohádky od Wilhelma Hauffa, dostal jsem je jako dar a těším se, až je budu číst Julince. Hauff psal i básně, ale protože jsou to hezky zveršované pravdy, které nikoho nepřekvapí, už se moc nečtou. Dvě z nich mě inspirovaly k zamyšlení nad tím, co tak pěkně ztvárnil Jengibarov.

Sotva odhodí pleny,
stanou se z dívek ženy,
které jsou předurčeny
scvrknout se ve stařeny.

I když je život krátký,
vrátí se stokrát zpátky
v radosti nad děťátky
a v lásce ženy-matky.

26. listopadu 2012

Do rámečku

O jejích očích píšu znělku,
o jejích ústech baladu
a snažím se jí při pondělku
básněním zlepšit náladu.

Na její ruce skládám ódu,
o jejích nohách romanci
– krásné jsou, ať jdou do průvodu,
na pedálech i při tanci.

„A co se tobě na mně líbí?“
ptám se své mladé samičky.
„No, když přehlídnu všechny chyby,
tak píšeš slušný básničky.“

25. listopadu 2012

Neděle ráno

Karel Reisz, po Miloši Formanovi nejslavnější režisér narozený v Česku, byl jedním z Wintonových dětí. Natočil například slavný film V sobotu večer a v neděli ráno podle románu Alana Sillitoe, jednoho z rozhněvaných mladých mužů. To mě inspirovalo k jedné sociologické myšlence.

Hlavní hrdina Arthur se nechce smířit s nudným životem svých rodičů („od krku nahoru mrtvých“), což je motivace každé generace. Rozhodne se veškeré peníze, které vydělá prací strojníka v nottinghamské továrně, utratit na sobotní pitku a zábavu. A baví se vždy skvěle. Baví ho to, když sbalí nějakou ženu, baví ho to, když se pořádně porve – jinak sobotní noc nestála za to. A v neděli přijde kocovina a vystřízlivění. A takhle týden co týden, než se z něj silou okolností stane stejně konformní člověk, jakým byli jeho rodiče.

Kdyby se dějiny společností daly přirovnat k týdenním periodám nottingamského strojníka, byl by český socialismus oním obdobím šedé a nudné práce, 90. léta opojnou sobotní nocí a poslední zhruba desetiletí oním nedělním ránem – nejdřív kocovina, teď vystřízlivění. Čeká nás pondělí a nikomu se tam nechce, a tak voláme po změně, jsem hlasití rebelové stejně jako Arthur v onom filmu. Naštvaní mladí muži, kteří jednou skončí jako zapšklí starci.
Karel Reisz zemřel před 10 lety.

24. listopadu 2012

Mouční kulturní červi na háčku

Často jsem v létě v Maine rybařil. Osobně mám na talíři nejradši jahody se smetanou, ale zjistil jsem, že z nějakých zvláštních důvodů dávají ryby přednost červům a jiné havěti. Když jsem vyrazil na ryby, nemyslel jsem na to, co chutná mně. Nenapíchl jsem na háček jahodu namočenou do smetany. Raději jsem před rybu naservíroval žížalu nebo kobylku a zeptal se: „Nedala by sis tohle?“ Proč podobně selský rozum nepoužít, když potřebujeme ulovit člověka?!
Dale Carnegie v knize Jak získat přátele a ovlivňovat lidi (1936)

Jistě to platí v byznysu a bohužel v politice, ale co v kultuře? Věřím, že poslání opravdové kultury je vychovávat ke vkusu (a to rozmanitému) a ne podbízet se nevkusu a kýči raženému v televizi, showbyznysu a komerčních radiích a periodikách. Masaryk kdysi řekl: „Ježíš, ne Caesar, toť smysl našich dějin a demokracie.“ Když se to vytrhne z náboženského kontextu, v němž to ani sám Masaryk neřekl, je to dle mého i smysl kultury.

22. listopadu 2012

Jsem taky katolický romantik?

Martina C. Putnu znám asi jako většina z vás přes různá media, tedy povrchně. Za jedno odpoledne s ním strávené jsem jej jistě nemohl poznat o mnoho mikrometrů hlouběji pod povrch, ale přece se chci podělit alespoň o dojmy z úterní přednášky o křesťanství v moderní kultuře, protože jeho názory a zřejmě i duševní vývoj jsou mi v mnohém blízké. 

Přednáška začala exkurzem do starého Říma a do období, kdy křesťanství nabízelo alternativu a jeho příznivci tvořili kontrakulturu, což je termín, který označuje takovou subkulturu, která nabízí opačné hodnoty než tzv. mainstream společnosti. V závěru přednášky se Martin Putna k tomuto termínu vrátil v diskuzi o různých fašizoidních či neomarxistických hnutích, která vlastně tvoří dnešní kontrakulturu k středněproudé demokracii a svobodě. V církvi katolické (z určitého hlediska vlastně také subkultuře) za tuto vnitřní kontrakulturu lze dnes označit katolický tradicionalismus, který se vyznačuje především předkoncilními rituály, ovšem za nimi se skrývají i předkoncilní hodnoty. Pro Martina Putnu, který na závěr své přednášky zapěl latinský chorál, právě spojení těchto předkoncilních rituálů s radikálním zpátečnictvím (sám se zúčastnil lefebvristické mše) bohužel latinskou mši odsoudilo k totálnímu zániku pro civilizaci, protože pel krásy je smazán mastnými prsty novodobých paterů Koniášů.

Po konstantinovském převratu, který udělal z křesťanství mainstream a normu se přednáška rychle přesunula k Velké francouzské revoluci, která odstartovala moderní dobu, kde křesťanství přestalo mít výsadní postavení a postupně směrem k dnešku zejména v tradičně křesťanském světě svou pozici ztrácí. Postoje katolických křesťanů se rozdělily na restaurační, které tvrdily, že se svět zbláznil a je na scestí a jedinou alternativou je návrat zpět k jistotám, a postoj reformní, který přijal mnohé hodnoty francouzské revoluce za správné (od svobody slova až po svobodu vyznání) a křesťanské ideály se snažil nové situaci přizpůsobit. Do toho ovšem jako úplná novinka se zcela odlišnými postoji vnikli tzv. katoličtí romantici nebo romantičtí katolíci, kteří ke katolicismu dozráli a konvertovali v době, kdy již nebyl na výsluní (od Chateaubrianda přes Léona Bloye až třeba k našemu Ivanovi Martinovi Jirousovi). Vítězstvím reformního křídla pod vlivem těchto romantiků se stal II. vatikánský koncil v 60. letech. Martin C. Putna vyjádřil překvapení nad tím, že tento proud nenašel mnoho vyjádření v umění. Jako jednu výjimku potvrzující pravidlo, jmenoval Vojmíra Vokolka.
Postavení protestantismu je jiné zejména proto, že protestantismus stál u zrodu severoamerické demokratické civilizace, a tak nabízí svým členům poměrně klidnou možnost symbiózy. V dalších minutách přednášky se probíraly nuance, které lze těžko přenést do textu po paměti. V diskuzi mě ovšem ještě zaujal motiv pouti, který Martin C. Putna popsal na stejnojmenném filmu Emilia Esteveze, kde se na pouť do Compostelly vydává mnoho různých lidí z mnoha různých důvodů. Právě jeden z nich mě inspiroval k rozvinutí vlastní sociologické studie, ale o té zase až příště.

Odpověď na otázku, zda je dnes křesťanství spíš establišment nebo spíš alternativa, se dala čekat. Najdou se v něm totiž prvky obojího. Nic nového pod sluncem, pravil Kazatel i Martin C. Putna na závěr své přednášky.

18. listopadu 2012

Hody hody doprovody podle různé periody

Úvodní článek zde. K přečtení rozklikněte obrázek.

17. listopadu 2012

Zakrnělé zobáky

Václav Burian si ve svém fejetonu na konci Tvaru, jehož název Jak nám zobák zakrněl to již naznačuje, stěžuje, že spolu nemluvíme. V městské hospodě, píše, jsou dnes nejvýstřednější lidé, kteří rozmlouvají, nehýkají a nekontrolují pořád dokola mobilní telefony. Vztáhl jsem to i na sebe. A strávil jsem dnešek po hospodách a jiných pamětihodnostech s Richardem v družném hovoru, v němž nechyběly ani staré dobré vtipy. I soběpisník teď šidím, abych víc žil a míň psal. A starý dobrý tlačítkový mobil jsem si pročistil, smazal šest tisíc esemeskek a teď doufám, že vydrží další dva roky. Nicméně internet a sociální sítě snad používám bez nebezpečí, o němž dnes mluvil pan prezident před Hlávkovou vilou, zatímco odboráři plivali po vzpomínkách na cokoli, co se jim nehodí do krámu. Zítra třeba prostřednictvím těchto výdobytků moderní techniky přinesu dokončení článku o gregoriánském kalendáři v Kadani. Ale to až zítra, Julinka usnula, jdu si povídat se ženou. A taky sem ještě dám pár Julinčiných portrétů z dnešní návštěvy kláštera.

14. listopadu 2012

Děvčátko, kdo je Satan?

Aleardo Aleardi (originál zde)

Satan je sen. I on je stvořitel,
stvořitel hříchu a temnot svědomí.
Satan je Kain, bratr a nepřítel,
Satan jsou Oni, a přitom jsme to My.

Satan je sen. On je tím Atilou,
jenž přes lebky mrtvol kráčí
a po němž najdeš jen tvář strachem svraštilou 
a oči. Oči, které pláčí.

Satan je sen; jak Macbeth zákeřný,
kterému na trůn dopomohla zrada.
Satan je daleko a přitom za dveřmi,
stačí jen povolit a hned se dovnitř vkrádá.

Až jednou zjistíte, že to jde bez válek
a že vám bez zloby na světě bude líp,
přes hřmící moře to zakřičte do dálek,
stačí jen dvě slova: „Satan chcíp'!“
Od Alearda Aleardiho jsem již jednu věc přebásnil na svatbu. Tahle báseň se na veselku moc nehodí, ale krom toho, že má být skromným připomenutím 200. výročí básníkova narození, je vlastně i částečnou odpovědí na moje hledání. Ve svém duchovním životě totiž stále myslím na podstatu božství, na vlastnosti Boha (a chvíli jsem měl nutkání přeložit radši báseň Děvčátko, kdo je Bůh, ale ta mi přišla moc přímočará). Satana vytěsňuji a když se pak on sám připomene, jako třeba při prohlídce kaple degli Scrovegni v Padově den před naší svatbou, je mi z jeho zla zle. Ze zla zle, to nezní zle. Řádek, který se mi líbí nejvíc, totiž, že Satan jsou Oni, a přitom jsme to My, není sice z dílny Aleardovy, protože vznikl jako skvělý rým na slovo svědomí, ale tvůrce originálu by mi jistě odpustil, že jsem vynechal jeho útěk před božími blesky, dal jsem to tam místo věty v třetí sloce, kde je zase v originále, že Satan je v nás, čemuž jsem se vyhnul podobenstvím o dveřích a vkrádání. Tak snad jsem dobře zamknul.

11. listopadu 2012

Křtiny

Julince Irence, o půlnoci mezi sv. Lvem a sv. Martinem

Na začátku života
spermie se mihotá
věrna svoji úloze
v maminčině děloze.

Když pronikne do vajíčka,

zadělá tam na človíčka,
který zraje jako plod
a těší se na porod.

Stejně duše mihotá se
v touze po lásce a spáse
a v podobě andělíčka
touží vletět do tělíčka.

Slyš, kdo nejsi bez uší:
křest, toť porod pro duši.

 
Foto: Pavel Hnízdil a Pavel Šindelář