27. srpna 2011

Teplé úvahy

Václav Jamek napsal hezkou studii o homosexualitě v literatuře. Jedna myšlenka z úvodu je v ní natolik zajímavá, že se o ni musím podělit, a to hlavně proto, že z téhle stránky jsem na téma gayů a lesbiček do té doby nenahlížel.

Jistě, homosexualita nemá podíl na základním důsledku a funkci sexuálního utváření člověka – na materiálním předávání života. To však neznamená, že je v ní rozvrácen a popřen podstatný, složitý vztah, který v „dialektice lásky, života a smrti“ svazuje sexualitu s konečností našeho bytí. V situaci, kdy neúnosná plodivost lidstva začíná život spíše ohrožovat – snižuje přinejmenším hodnotu lidského jedince, a tím i hodnotu předávaného života a závažnost smrti, jejichž dogmaticky jednoduchou posvátnost si dál troufáme hlásat – připomíná homosexualita dvojznačnost tohoto vztahu: totiž že předávání života není automaticky hodnotou, nýbrž slepou silou, které vyžaduje zlidšťující vůli k životu důstojnému – vůli často podněcovanou pobouřením nad holým lidským údělem. Obtíže s přijímáním lidského údělu – i tak bývá homosexualita vykládána – jsou ovšem jedním z nejvlastnějších rysů tohoto údělu samotného, jedním z rozlišovacích znaků lidství. Na nerovném měření právě této charakteristiky se zakládá veškerá licoměrnost, která po věky homosexualitu stíhá.

Nemusí jít jen o homosexualitu: v současné době dospěl tento licoměrný pohled na lidský úděl např. k zobecňujícím teoriím o „deprivantech“ čili všemožně „poškozených“ lidech, kteří vnucují svou poruchu jinak zřejmě od přírody harmonické společnosti, a stávají se tak původci všech společenských neřádů. Tyto teorie, které se v podstatě zakládají na klasickém pojetí psychopatií, terminologicky přechýleném do polohy paranoidně dramatizovaného sci-fi thrilleru (deprivanti stejně jako mutanti či replikanti jsou jen odrůdy vetřelců ohrožujících lidstvo) v neméně paranoidní a zcela nemístné (totiž redukcionistické) sociologické aplikaci, jsou prachsprostě protofašistické konstrukce: zdánlivě liberální koncept individuální zodpovědnosti zavádějí tam, kde ještě platit nemůže – protože deprivace je jedna z mála věcí, kterou si člověk rozhodně nezpůsobuje ze své vůle a svobodným rozhodnutím -, takže oběť nejen může za to, že je oběť, ale měla by být kvůli tomu postihována a vyřazováa (neboli dál a dál deprivována) po celý svůj život. Společnost by pak měli nejspíš ovlivňovat pouze šťastně vyvážení lidé bez šrámu, bez tváře, bez příběhu a bez osudu…


Václav Jamek, O prašivém houfci (2001)

26. srpna 2011

Vyznání

Bret Harte
(dle originálu)

Růže vhozená do potoka,
chvíli v hloubce, chvíli na mělčině,
chvíli z ouzka, chvíli ze široka,
došla klidu v tiché zátočině.

Stejně mé srdce v proudu vod,
zmítané pokaždé v jiném směru,
nakonec našlo pevný bod
a zakotvilo v tobě – Věru.

25. srpna 2011

Předehra k opeře Černoušek

V parku Belleville je vyhlídka, z níž jsem fotil panorama publikované v minulém článku. Taky jsem sliboval, že se pochlubím fotkou, kterou považuju z Paříže za moji nejmilejší. Takový můj dárek Willymu Ronisovi.
Ještě vás ale hodlám chvíli napínat. Nahoře na té vyhlídce se sešla nějaká škola černoušků s vychovateli a věnovali se tu dětským hrám pod kontrolou.
Dole byla partička bezprizorních černoušků, kteří se věnovali také dětským hrám, ovšem takovým, za které by jim leckterý dospělý zlískal prdel. Škubali totiž kytky z udržovaných záhonků a pak se o ně rvali, honili se a pokřikovali jeden na druhého.
 

Jeden z nich se ale utrhl a spěchal až na dlažbu. Tam zvolnil.
Schoval si květinu za záda...
… a příště už opravdu přijde ta slibovaná fotografie.

24. srpna 2011

První pábitel

Učili jsme se ve škole, že Hrabal vynalezl pábení, resp. první o pábitelích psal a sám prvním pábitelem byl. Proto mě trochu zarazilo, když jsem při četbě korespondence Františka Hrubína a Václava Černého už od roku 1949 tohle slovo četl v každém druhém třetím dopise. Vždyť tehdy ještě Hrabal vůbec nepsal!

Narazil jsem potom ve vysvětlivkách na Hrubínův článek s názvem Pábitelé z Literárních novin vydaných 14. března 1964, kde se vše vysvětluje:

V jakémsi starém týdeníku z časů Franze Josefa bylo slovo pábení pohřbeno skoro čtyřicet let. Ten týdeník, který jsem potom někam zašantročil, přinesl mi Kamil Lhoták. Společně jsme v něm s nadšením listovali, obrázky a obchodní inzerty nám připomínaly naše rané dětství z desátých let tohoto století. Přišli jsme tam také na zajímavý fejeton, který s velkou úctou vzpomínal na poslední léta jednoho z největších českých básníků a uváděl tuhle drobnou příhodu: Jednou prý si básník, to už byl těžce churav, zapálil svou padesátou či šedesátou cigaretu toho dne a řekl: „Tohle pábení mi škodí!“ a cigaretu odhodil. Dnes bychom byli jistě opatrnější, ale byli jsme ještě mladí hoši, šlo nám na čtyřicítku, a tak jsme básníkovo přeřeknutí komentovali s trochu krutým humorem a začali jsme při různých příležitostech toho slova užívat, až nám bylo běžné jako kterékoli jiné obyčejné slovo, a po nás Jan Rychlík, Emanuel Frynta a další přátelé.
Opakuji, šlo nám teprve na čtyřicítku, a proto jsme si troufali: o starších lidech, o těch, kterým bylo přes padesát a více, jsme říkali, když se něčím podivínským zabývali, že pábí. A kdo pábil, byl samozřejmě pábitel. Později jsme tím slovem označovali podivínskou činnost vůbec, nebo zálibu, která se třeba jen trochu vymykala normálu, bez ohledu na… vábitele: kdo se zamiloval, ten byl podle nás zpábenej; zpábenej byl i ten, kdo se přes míru napil; vábitelé byli sběratelé známek, motýlů, rybáři. Nakonec každá práce, každá hra, do které jsi se pustil s bláznivou chutí, byla pábením: i děvčátka, která na jedné noze do únavy hopsala ve čtvrecích nakreslených křídou na špinavý asfalt, pábila.
Nevím, kdy Bohumil Hrabal slyšel to slovo poprvé, nevím od koho, zdali od Ladislava Fikara nebo Jiřího Koláře, ani nevím, v jakém smyslu bylo před ním řečeno, ale fakt je, že v něm našel zalíbení a dal mu další rozměr. Tak slovo, které před padesáti lety vyšlo jedenkrát z úst Jaroslava Vrchlického a jedenkrát se za tu dobu objevilo vytištěné, a které my jsme o desítky let později z hravosti vyslovili stokrát za den a tisíckrát ho užili v dopisech, Hrabalovou novou knížkou vešlo do krásného písemnictví. Ať se Ti, příteli Hrabale, dál dobře a s úspěchem pábí! František Hrubín


Proto až vám zase budou něco podobného tvrdit ve škole, opravte slušně pana učitele nebo paní učitelku a řekněte, že prvním pábitelem byl Jaroslav Vrchlický. A jako bonus můžete zarecitovat jeho Baladu o hovně.

23. srpna 2011

První zastávka italské expedice

Kdyby se naše expedice jela jako zájezd, stálo by u prvního dne s jistotou zhruba toto:

Padula – Kartouza padulská (sv. Vavřince), druhý největší kartuziánský klášter v Itálii (po kartouze parmské) o 320 místnostech a s nejrozlehlejším rajským dvorem na světě (12000m2) – světové dědictví UNESCO (1998)
Zajímavost:
Slavnost smažení omelety z 1000 vajec – každý rok 10. srpna na počest daru klášterních mnichů při příležitosti návštěvy císaře Karla V. na cestě z Tunisu – omeleta (dnes smažená na velké pánvi z roku 1996) byla tehdy snídaní pro celou císařovu družinu a nebyla tedy znakem nenasytnosti – císař naopak strávil noc ve stejné nepohodlné kobce jako sami mniši.

Protože jsme ale na expedici a ne ledasjaké, jeli bychom do Paduly hlavně proto, že právě tam se stěhovali všichni českoslovenští zajatci z táborů rozesetých po celé Itálii, aby vytvořili regulérní vojsko – zárodek legie. Pokusím se s mnichy vyjednat, že bychom mimořádně ten rok, kdy tam přijedeme, osmahli na té obří pánvi omeletu z vajec od českých slepiček, co tam dovezeme ve speciálních chladících boxech, na počest českých legionářů!
Tento obraz je jedinou malbou Ferdinanda Píseckého v knize malířských dokumentů. Štábní kapitán Písecký byl pobočníkem a přítelem Milana Rastislava Štefánika.

Julinka poprvé u moře

Další obrázky z rodinného alba zde.

22. srpna 2011

Svět klučičíma očima a facky života

Tenhle článek píšu, když se děda chystá v Žatci pod kudlu. Bude o knížce, kterou napsal Jan Procházka, dědův generační souputník, autor knih a scénářů k filmům jako Ucho, Kočár do Vídně a Páni kluci. O knížce, která mě nadchla stejným způsobem jako onehdy Rudišovo Nebe pod Berlínem. O knížce, u níž jsem se nahlas smál, a na stránkách 92 a 93 jsem brečel. Věruška se na mě podívala, proč jsem přestal číst nahlas, a mě se po tvářích kutálely slzy velké jak pámelníkové bobule, které jsme jako děti praskali podrážkou. Když se totiž spojí originální sloh s poutavým příběhem, má u mě autor vyhráno, přestanu se soustředit na svět kolem sebe a jsem vcucnut – ale originální slohy ani poutavé příběhy se v apatyce neseženou, a když, tak většinou každý zvlášť. V Procházkově románu Ať žije republika se snoubí obojí. Umberta Eca by velmi zaujaly i neuvěřitelné retrospektivní přesmyky z let předválečných do let válečných, osvobozeneckých a to vše stále promíchané z pohledem vzpomínajícího starce-třicátníka (Procházkovi bylo v roce 1963, kdy román napsal, 34 let, o dva roky míň než mně!).

Kniha se odehrává v dubnu 1945 a je psána z pohledu dvanáctiletého kluka (Procházkovi bylo tehdy ovšem už šestnáct, věk byl zřejmě umenšen právě kvůli potenciálu, který nabízí uvěřitelněji dětštější vidění světa). Z raného dětského pohledu se vše dá jednoduše rozdělit na spravedlivé a nespravedlivé, a kniha je tak doslova zhmotněním právě toho dětského vystřízlivění, té deziluze, toho prozření, že takhle se nic dělit nedá.

Tehdy jsem pochopil největší a vleklou svízel světa, spočívající v tom, že spousta lidí vyznává spravedlnost hlavně teoreticky, doznává ke konci knihy malý Olin, když mu učitel střelí facku za ostatní spolužáky, kteří se provinili větším přečinem.

O několik stránek dál je ale vzpomenuta příhoda, kdy Olina přivázali kamarádi nahého ke stromu v lese, nemohl se odvázat, padala tma. Anna, zřejmě do Olina zamilovaná spolužačka, jej hledá po lese, Olin ji slyší a má dilema. Zápasím s hrdostí muže a se strachem, že v lese zůstanu a umřu… Už se zdá, že mě Anna neuvidí, že odejde jinam. Až v té chvíli jsem na ni vykřikl. A ona už mě viděla. Něco jsem na ni křičel. Aby se nedívala. Šla pořád rovnou ke mně. Až pak, když už viděla moji situaci, mě obešla, špagáty odvázala zezadu, aby byla za stromem, za mými zády. A když mě odvázala, já jsem jí dal facku! Nevím proč, ale jí jediné, která o mě měla strach, jsem nafackoval.

V té knize je ale hlavně barevně vymalovaná postava Cyrila Vitlicha, jehož příběh, při kterém jsem se rozbrečel, tu napíšu příště. A ještě před ním budu psát o tom, jak Češi rabovali na německém majetku. Při tom jsem kupodivu nebrečel, ale styděl jsem se za to, že i já jsem jen člověk, často nespravedlivý člověk a často hřešící člověk – stačí se jen na sebe někdy podívat dětskýma očima.

Až ve dvou třetinách knihy jsem si našel, že podle ní natočil Karel Kachyňa stejnojmenný film. O něm ale, až ho zhlédnu, na což se teď nesmírně těším, protože Kachyňu řadím rovněž mezi genie.

Dědo, myslel jsem na tebe často, když jsem tu knížku četl. Na tvoje příběhy z války a z osvobození, kdy u vás bydlelo asi sedm Rusů. Bydleli v cimře, kde jsem pak po letech bydlel několik let já. Myslel jsem při čtení té knihy na dětské zážitky z Kolonky, z Jeruzalémky a z Ameriky, těch lounských Stínadel. Kdyby šel na tebe tehdy někdo s kudlou, vyrazil bych mu ji a kousnul bych ho vší silou do lýtka. Dneska to neudělám, i když jich na tebe bude přesila. Naopak, fandím jim a tobě mačkám všechny vnitřní palce, co jich jen moje malá dušička má!

21. srpna 2011

Čorka paní Lízy

Koncem srpna přesně před sto lety,
(dnes už nepamětno i mezi kmety)
byly na kulturních stránkách novin rozesety
jak otrávená zrna šokující věty.

Místo slavného portrétu zdobí
zeď v Louvru pouze čtyři skoby
– jediní svědkové, němí jak hroby –,
durdí se malíři, mračí se snobi.
Vypálit Louvre chtěl prý Apollinaire,
z čehož dle policie jasně plyne,
že básník bude tou krádeží vinen
a jestli ano, nech ať zhyne!

Po týdnu ve vazbě tisk hlásá,
že veršotepce mine basa.
V zápětí přijde další zásah,
teď jdou si přímo pro Picassa.

Španěl však vinen také není,
a zdá se, že se případ mění
v obrovskou ztrátu pro umění.
A jaké bude rozuzlení?

To jeden Ital dostál vizi,
že jako kustod v Louvru zcizí
ze stěny obraz Mony Lisy
a ve své vlasti rychle zmizí.
Nenarodil se pro věznici,
chtěl Leonarda pro Uffizi,
za nic na světě si nedal říci,
chtěl obraz získat pro vlast pizzy.

Dva roky měl obraz v kůlně na smetí,
pak ho chytli a tak strávil půlrok v zajetí,
za to, že dnes jeho jméno zemi obletí:
Vincek zvaný Peruggia – krádež století.