30. července 2011

Julinčiny první plačky

Jako mávnutím kouzelného proutku,
mrknutím tvého očička
objevila se v jeho jednom koutku
nepatrná to slzička.

V té slzičce je tolik soli,
že nevejde se pod víčka,
a celý svět tě nepřebolí,
dokud nepřijde matička.


Matička přichází, slza skane,
srdci se náhle uleví,
a na tváři se na číhané
objeví první úsměvy.

27. července 2011

Po smyslu psaní (M. Frisch)

Jaký je smysl deníku:
Žijeme na běžícím pásu a neexistuje naděje, že bychom se sami dohonili a že bychom mohli některý okamžik svého života opravit…
Čas nás neproměňuje.
Čas nás rozvíjí.
Když se nezamlčujeme, nýbrž zapisujeme, přiznáváme se k svému myšlení, které v nejlepším případě platí pro okamžik a pro místo, kdy vzniká. Nepočítáme s nadějí, že bychom byli pozítří, kdy si budeme myslet opak, moudřejší. Jsme tím, čím jsme. Držíme pero jako jehlu seismografické stanice a vlastně nepíšeme; nýbrž jsme psáni. Psát znamená číst sám sebe. Což je zřídka čistým potěšením; na každém kroku se lekáš, považuješ se za veselého kumpána, a když se náhle vidíš v okenní tabulce, poznáváš, že jsi zarputilec. A že jsi moralista, když se čteš. Proti tomu se nedá nic dělat. Jenom když dosvědčujeme a vyjevujeme, jak klikatou cestou se ubírají naše myšlenky, platné vždy pro současnost, můžeme poznat svou podstatu, její zmatek a tajemnou jednotu, její nevyhnutelnost, její pravdu, kterou nemůžeme vyslovit bezprostředně, z hlediska jednotlivého okamžiku.
Deník (1946 - 1949)

26. července 2011

Už jsem kojenec

Ráno jsem byla ještě tak trochu novorozenec.
Období kojenecké puberty jsem poctivě prořvala.
Ve vaničce jsem dosáhla plnoměsíčnosti.
A v pyžámku jsem největší spokojenec.

Farao

Knihovna rodičů = kojná naší duše. Působí mnohdy podprahově, většinu knih z ní si ani nepřečteme, ale zůstane pocit, že patří do rodiny. Nejvíce si zapamatujeme výrazné nebo zajímavé hřbety. Mám to takhle zejména se dvěma tituly. Karel Schulz: Kámen a bolest a Bolesław Prus: Farao. Ani jednu z nich jsem nečetl. S Plutonií Vladimíra Afanasjeviče Obručeva je to mé rodinné dědictví a zároveň dluh. Proto, když jsem se všiml, že rozhlas dává Prusův román v desetidílné dramatizaci, neváhal jsem a dva díly jsem již s Věruškou vyslechl. Dle mého soudu se román směle vyrovná Egypťanu Sinuhetovi. Třetí díl jsme nějak záhadně minuli v toku Julinčina času, tak si ho budeme muset dočíst v knize, která mi dnes došla poštou. Jen jsem v ní zalistoval, našel jsem dvě věci z toho, co mě při poslechu zaujalo a co rozhodně stojí za ocitování:

… vášeň pro válku, ve které se člověk po celé měsíce nemyje, aby jednoho krásného dne umřel… (Tutmosis)

Když se nejvyšší kněží rozhodnou zastavit armádu kvůli tomu, že na cestě jsou dva posvátní brouci skarabeové, kteří si před sebou valí každý svou blátivou kuličku, což je zlé znamení shůry, je rozhodnuto, že se dále půjde oklikou. Následník trůnu, mladý Ramses, který zkušebně armádě velí, to komentuje:

„Přiznej, svatý otče, že taková překážka by nezastavila v cestě ani osla.“
„Osel se také nikdy nestane faraónem,“ odpověděl klidně ministr.

25. července 2011

Nejkrásnější zážitek z Vysmátého léta

Foceno z divadelní scény na Střeleckém ostrově.

24. července 2011

Hnusný dluh

Od doby všeobecného odklonu od věcí náboženských, existují bůžci, kteří v naší hlavě plní úlohu nezávislé spravedlnosti pro život na zemi. Jedním z nich donedávna byla EU, ale postupně si sama pod sebou zlomila větev. Dnes je jimi snad ještě Mezinárodní měnový fond a Světová banka protože souvisí s OSN, případně ještě Evropská centrální banka. Už jejich názvy nenechávají nikoho na pochybách, že v nich působí minimálně herojové a polobozi.

Nedávno polobůh Dominique Strauss-Kahn obšťastnil na hotelu tři pozemšťanky po sobě a když už nebyla po ruce čtvrtá, vrhnul se v převlečení za býka na pokojskou s vysavačem. Jeho vlastní žena ho ovšem brání, že by nikdy nikoho neznásilnil, protože všechny ženy dokáže sbalit na svoji velkou přednost, čímž zřejmě mínila tučné konto.

Považuji se za liberála (ne za neoliberála, což zní, jakoby někdy ta idea byla mrtvá a vstala z popela). Taky věřím v Boha, a proto nedůvěřuju bohům a polobohům na zemi. Přestože byly MMF a Světová banka vytvořeny na záchranu ekonomik světa, staly se nástrojem k obohacování bohatých států a diktátorských elit a ruinování chudých v rozvojových zemích.

Když někdo před volbami položil na mítinku otázku Jiřímu Paroubkovi, z čeho chce platit sociální stát a zároveň dluh České republiky, odpověděl, že dluhy mezi státy se neplatí. Měl vlastně pravdu, všechny státy žijí na dluh, ten nejbohatší nejvíc. A zase mají platit jen ti nejchudší.

Vždycky jsem věřil, že Řekové jsou šťastný jižanský národ. Stejně jako ostatní ze států, kterým se říká PIGS – prasátka jako zkratka Portugal, Italy, Greece, Spain. Ale ne šťastní z blahobytu, který dobýváme my tady na severu, šťastní z podmínek života, které jim nadělil Bůh a příroda: Štěstí průměrného Čecha se rovná životu plnému dřiny, štěstí Středozemce vězí v procházce na pláž. Z toho plyne i předsudek o líných Jižanech, nyní tak oblíbený v Německu.

Byl jsem překvapen, že v Řecku vzniklo něco jako sociální stát, něco, co jsem přisuzoval jen Švédům, kde nemají sluníčko, a tak si je musí nahrazovat sociálními jistotami. Zklamalo mě to. Nefandím tomuto trendu. Ale rovněž tak nefandím snaze dál půjčovat a dostat Řecko do dluhového otroctví.

Tápu, nevím, co si myslet, ale proto sbírám informace. Nedělám to často, ale vydržel jsem s napětím sledovat hodinou a čtvrt trvající dokument z dubna tohoto roku, který natočili řečtí filmaři o své zemi. Jmenuje se Dluhokracie a byl pro mě v mnohém objevný. Je štiplavý, někdo by možná řekl levicový – kupodivu s tím nesouhlasím, heslo „respekt se získá bojem a ne podvolením se diktátu věřitelů“ – 1:10:30 by tomu napovídalo, kdyby ho neprovázelo heslo, že „je nemorální platit nemorální dluh“ – 1:09:38).

Existuje termín odious debt, hnusný, nemorální dluh, který pseudostátníci vytvoří bez vědomí občanů nebo dokonce na jejich zotročení. Odporný, tedy odepření hodný dluh. V dokumentu je tento termín dostatečně vysvětlen – poprvé byl jako princip využit po mexické revoluci v roce 1867, kdy nová vláda neuznala státní dluh, který vytvořil režim císaře Maxmiliána. Pak ho použila Amerika v americko-španělské válce, kdy snad vznikl i ten termín, a naposledy byl ten princip (ovšem bez pojmenování) použit v Iráku, kde nebyl uznán dluh po Saddámovi. Neznal jsem případ Ekvádoru, který byl v podobné situaci jako Řecko v roce 2006, kdy po několika svržených vládcích nastoupil Rafael Correa, který se stal národním hrdinou, protože se odmítl podvolit diktátu MMF a Světové banky a nechal udělat audit dluhu, který zjistil, že cca 7mld dolarů byl nelegální dluh z půjček proti ekvádorským zájmům. Navíc splácení úroku a dluhu položil v rozpočtu až za základní potřeby národa a určil max. výši splátek na 20% ročního rozpočtu z předchozích 50%.

Řecko si od roku 1821 půjčovalo po celou svou historii až na krátké „šťastné“ období pod nacistickou vládou, kdy naopak půjčilo Německu na zbrojení. V dokumentu je jedna pasáž (0:59:40) z nějakého evropského zasedání (v poloprázdné síni), kde se předseda evropského klubu Zelených smysluplně rozčiluje nad pokrytectvím zbytku Evropy a vyjmenovává, za kolik miliard si byli Řekové po poslední půjčce nuceni koupit zbraně (fregaty, letadla, vrtulníky a ponorky) od Francie a Německa. Takhle se to dělalo s třetím světem – asijské a africké režimy dostávaly půjčky v lepším případě na – mnohdy nepotřebné – továrny a přehrady, které si objednávaly předražené u západních firem, v horším případě si půjčily rovnou na zbraně proti svým občanům. A teď za to ti občané dluží.

Označte si mě za levičáka, ale souhlasím s tím, že když se dluh nadělá s prokazatelně korupčním záměrem, za zády občanů nebo proti jejich vůli, neměl by být dědictvím. Nejsem pro smazání dluhu Řecku, ale souhlasím s vyústěním filmu, že by měl být proveden audit dluhů… horší bude, kdo ten audit provede, protože na výzvu, aby ho provedl lid, neslyším, jelikož lid samozřejmě řekne, že nechce platit nic. V Ekvádoru to snad byla nějaká komise nebo se pak soudil s jednotlivými věřiteli na mezinárodním poli, jisté je, že uspěl.

Jak to uzavřít? Rád se na tomto poli vzdělávám. A za současného stavu vědění bych řekl asi toto: Dokud katolická církev nepovolovala půjčky s úrokem, chopili se této role chytře židé, a proto bohatli a proto jsme je nenáviděli. To se změnilo v roce 1822 (krom nenávisti vůči židům, kteří už bohatí byli), kdy mohl na úrok půjčovat i každý křesťan. Vznikl moderní bankovní systém, který se pomalu ocitá ve stejné roli jako po pár stoletích židé. Ani MMF nepůjčuje bez úroku! Jsme otroci lichvářského systému! Přestože si jako občan nechci půjčit ani vindru, přece už dlužím a splácím překlenovák na byt, ve kterém bydlím. No, jsem jen kolečko navíc v tomhle prohnilém systému.

Zároveň nevěřím, že by se 20. 12. 2012 ve 20:12 smázly všechny dluhy a skončily všechny války. Tohle musí každý řešit sám u sebe a s Bohem, ve kterého zatím třeba ani nevěří. A pro zajímavost: islám půjčování s úrokem zapovídá, takže to za pár let možná budeme probírat s Alláhem.