7. května 2011

Svatojánské mušky

Neví se to přesně, ale většinou se udává 7. květen 1861 jako den narození Rabíndranátha Thákura. Dnes by to tedy mohlo být 150 let. Tento básník, který byl první Neevropan, jenž získal Nobelovu cenu za literaturu, a první laureát Nobelovy ceny z Asie, byl velmi záhy překládán i do češtiny a to díky Vincenci Lesnému. Já jsem si cvičně po ránu zkusil přeložit taky jednu a věnuju ji své ženě:

Dotýkám se Boha jako se hora dotýká moře
svými potůčky a vodopády.
Motýl namísto měsíců počítá jen krátké chvíle,
ale přesto má dost času.

Chci tě obejmout láskou jako slunce
objímá svým světlem a zároveň
světlem osvobozuje.

Láska zůstává tajemstvím, byť ji 
vyznáváme, protože pouze ten, 
kdo doopravdy miluje, ví,
že je rovněž milován.

Pokud se strom vytrhne ze země,
nezíská tím svobodu.

Láskou splácím svůj nekonečný dluh
za to, že jsi tím, čím jsi.

6. května 2011

Král Majáles

Blíží se maturita, studentům se předhazuje jen Kvílení, a tak tady máte do čtenářského deníku něco pro našince. Přeložil Jiří Josek.
 
A komunisti nemají co nabídnout kromě ducatých tváří a brýlí a ulhaných policajtů
a kapitalisti nabízejí těm Nahým napalm a peníze v zelených kufřících,
a komunisti budují těžký průmysl, ale těžké je i srdce
a všichni ti krásní inženýři jsou už mrtví, a technici v skrytu konspirují ve jménu příštího Blaha, Blaha, ale teď chlastají vodku a nadávají na Státní bezpečnost,
a kapitalisti si pijí v letadle gin a whisky a dovolí, aby milióny hnědých Indů trpělo hlady,
a když se blbec Komunista a blbec Kapitalista do sebe pustí, Spravedlivý je zatčen nebo okraden nebo si nechá hlavu ufiknout,
ale ne jako Kabír, a cigaretové chrchlání Spravedlivého nad oblaky s oslnivým sluncem je poctou ku zdraví modrého nebe.
Třikrát mě totiž zatkli v Praze, jednou když jsem si opilý prozpěvoval na Národní třídě,
jednou když mě s výkřikem BUZERANTE napadl kníratý fízl a srazil na půlnoční chodník,
jednou když jsem přišel o svůj deník plný nekonvenčních názorů na sex, politiku a sny,
a z Havany mě vykopli par avion detektivové v maskáčích
a z Prahy mě vykopli par avion detektivové v československém obleku s kravatou,
Karbaníci jako od Cézanna, ti dva divní hezouni, co jednoho rána vstoupili do pokoje Josefa K.,
vstoupili ke mně a jedli u mého stolu a zkoumali mé škrábanice,
a sledovali mě ve dne v noci od domů mých milenců až do kaváren v Centru –
A já jsem Král Máje, jenž je mocností mladého sexu,
a já jsem Král Máje, jenž je rotorem výmluvnosti a akceschopnosti lásky,
a já jsem Král Máje, jenž je dlouhými vlasy Adama a plnovousem mého těla,
a já jsem Král Máje, jenž je Králem Majáles v jazyce Čechoslováků,
a já jsem Král Máje, jenž je pradávnou poezií Lidstva, a 100 000 lidí si vybralo mé jméno,
a já jsem Král Máje, a za pár minut přistanu na londýnském letišti,
a já jsem Král Máje, no bodejť, když mám slovanské předky a jsem buddhistický Žid,
který uctívá Nejsvětější Srdce Kristovo, modré tělo Kršnovo, rovná záda Rámova,
korálky Langovi, Nigerijce zpívajícího Šiva Šiva způsobem, který já vymyslel,
a Král Máje je středoevropský titul, patřící mně v tomto XX. století
vzdor kosmickým korábům a Stroji Času, neboť já měl vizi a slyšel Blakeův hlas,
a opakuji ten hlas. A já jsem Král Máje, který spí s chlapci a směje se
A já jsem Král Máje, ať tedy jsem vyhnán ze svého království se ctí, tak jako kdysi,
A ukážu rozdíl mezi Královstvím Caesarovým a lidským Královstvím Máje –
a já jsem Král Máje, ač paranoik, protože Království Máje je příliš krásné, než aby trvalo déle než měsíc –
a já jsem Král Máje, neboť jsem s prstem na čele pozdravil
rozzářenou tlustou dívku s třesoucíma se rukama, která mi řekla „One moment, Mr. Ginsberg,“
než mezi nás vstoupil mladý nařvaný fízl – a já letěl do Anglie –
a já jsem Král Máje, vracející se na Bunhill Fields a k procházkám po Hampstead Heath,
a já jsem Král Máje, který v mohutném tryskáči dosedá na letištní plochu Albionu a třese se strachy,
když letadlo burácí po šedivém betonu, drnčí a funí a pomalu roluje,
než konečně zastaví pod mraky, mezi nimiž dosud prosvítá modré nebe.
A přestože jsem Král Máje, marxisti mě ztloukli na ulici, celou noc mě drželi na policejní stanici, sledovali mě krok za krokem po jarní Praze, tajně mě zatkli a letadlem vyhostili z našeho království.
A proto jsem v sedadle uprostřed nebe napsal tuto báseň.
7. května 1965

4. května 2011

Dávejte si Bacha radši po kouskách než celého

Druhá část knihy Jeana Giraudouxe se odehrává v New Yorku. O tom, že tam bývá jaro rychlé jako bylo letos u nás, už jsem psal v době, kdy jsem ho ještě tušil pozvolnější. K setkání Stephy s mužem, jehož jméno nezná a jemuž říká Stín, došlo v Central Parku pod stromem, pod kterým Chaplin točil své první filmy v dobách, kde tento kout Central Parku nebyl ještě přesně napodoben v Hollywoodu, poblíž nádrže, v níž mladé dámy z jeho družiny dostaly první kinematografický křest, mezi stromy a keři, jejichž pohyby v mírném vánku byly prvními filmovanými záchvěvy rostlinné říše, ale dnes strnulejší, než by byl žádal Daguerre.

Zamilovali se do sebe. Stephy, která je pannou, ovšem realisticky usoudí, že ji Stín jednou opustí, že jejich láska nevydrží, zvláště, když během ní ještě nepromluvili, pouze se stýkají a  posléze dotýkají. Součástí jejích plánů se stávají velmi zvláštní strategie. Jednou z nich je vyhýbání se místům, která by chtěla ještě v budoucnu navštěvovat, aby si je s ním nemusela po vypršení času vyměřeného jejich lásce spojovat.

Lidé by se měli milovat jenom někde na lodičce, na voru; jakmile je po lásce, pustíte vor po vodě, a celý ostatní svět je uchráněn pohromy…

Další strategií, tentokrát vnitřní, je přemýšlení o dalším vztahu, který bude jednou logicky následovat poté, až ji Stín opustí – zejména s důrazem na to, o co tohoto nového partnera připraví.

Ani vařívat nebude tomuto nástupci, žádné medové knedlíčky, o kterých německý konsul prohlásil, že je tak znamenitě nikdo jiný nedovede dokonce ani v Badenu; život v něm bude udržován jenom konservami a kompoty. A krabice s nimi si bude otvírat sám… Domů se bude Stephy vracívat pozdě a prostírat na stůl bude on. Nikdy ho nepozve na slavnosti v plaveckém klubu, v němž je šampiónkou. A bude-li s ním mít děti, při sebemenším podnětu, jakmile dospějí, jim řekne, že on není jejich otcem…

Stephy je hudebně nadaná, ráda poslouchá hudbu, Tosca ji dokáže dohnat k slzám. Trochu jiný vztah má k produkci svých nápadníků hrajících jí doma na piano. Při té příležitosti proběhne jeden velice zajímavý rozhovor.

– A teď mi řekni, co mám zahrát, Stephy.
– Bacha
– A co z Bacha?
– Všechno.

– Bylo vypočítáno, že celého Bacha by bylo třeba hrát sedmadvacet dní a ještě půl.
– Tak tedy hrej celého Schuberta.


Kvůli Stínu, který nerozezná Mozarta od Pucciniho, je Stephy odhodlaná odvrhnout od sebe veškerou hudbu jako buržoazní přítěž.

Dnešní snůšku literárních výpisků ukončím náladou z pláže.

Pozvolna, v pořadí zmrtvýchvstání, s intervaly, aby byl usnadněn Poslední soud, muži i ženy odcházeli, zanechávajíce v písku otisky plytkých a pohlavními znaky poznamenaných hrobů. Mořští ptáci poznali, že lidé nejsou tak pohostinní, jak se rádo říkává, a vraceli se již zase na širé moře. Všechny nejsprostší výtvory z oboru hudby a světelných paprsků, jež New York pracně vyrobil v posledních deseti letech, rozkládaly se kolem nich. Měsíc – chyběl zde, pravda? – ozařoval Stephy, stále ležící na zádech a muže, ležícího na břiše, jakoby v souloži, připouštěné časem a šálené prostorem. Opíraje se o lokty, díval se na ni pohledem skoro nelítostným, tak jak se dravec dívá na vnadidlo, ajiž teď, pouhým postojem, se mstí za nebezpečí, které ohrožuje jeho čest. Pohled klouzal po celé Stephy; a stále stejně krutý; v jeho myšlenkách, když se tak díval na její hlavu nebi nohy, jistě nebylo nic jiného než předtucha odlišné chuti rtů, podobně jako u tygra předtucha chuti beránčího masa.

Pokračování zase někdy příště.

2. května 2011

První máj v klášterní zoologické zahradě

Bertík se učí vozit děti (a zatím mu to moc nejde).
Vašek se má k světu (a už mu rostou růžky).
Koze se narodila tři kůzlata (a mají se taky k světu).
Věruška je zatím březí (a nějak podezřele se zná k Bertíkovi).

1. května 2011

Joe Heller

Kurt Vonnegut
(originál zde)

Pravdivý příběh, čestné slovo:
Joseph Heller, slovutný a vtipný spisovatel,
nyní již mrtev,
a já jsme byli na večírku, který pořádal jeden miliardář
v New Yorku.

Řekl jsem: „Jak se cítíš, Joe,
když si uvědomíš, že tenhle chlápek
za včerejšek vydělal víc peněz
než tvůj román Hlava XXII
vydělal za celou historii?“
A Joe řekl: „Já mám něco, co on nikdy mít nemůže.“
A já jsem řekl: „Co to k sakru je, Joe?“
A Joe řekl: „Vědomí, že mám dost.“
To není špatný. Odpočívej v pokoji.