12. března 2011

Tomáš a Kuba z předvelkoměstí

Co je malé a co velké umění? Jak by vám řekl každý filosof i novinář (mnohdy také v jedné osobě), v době postmoderní se vše relativizuje a žádné měřítko neexistuje. Zvykli jsme si tvrdit: komerční = malé, podlézavé umění (sračka); indies = velké, svobodné. Nicméně právě to, že si zase někteří producenti na nezávislých projektech rozjeli velký byznys, způsobilo, že rozdíl je smazán. Objektivní kritika neexistuje, pouze chválení kamarádů a hanění těch, co žádné kamarády nemají. Vkus je pro obě strany sporu bohužel pouze subjektivní. Stále ale nepřestalo platit, že umění je od slova umět. A nemusí se umět pouze řemeslo, musí se zejména umět říci, napsat, zazpívat, namalovat něco v pravou chvíli, třeba i provokovat proti tomu, co se v tu chvíli nečeká. Umění sdělit ještě něco navíc dělá z lidí genie a ty se z nějakých sporů naštěstí úplně vymykají.
Včera a předevčírem jsem byl konfrontován s hollywoodskou hvězdičkou, o níž jsem neměl žádné valné mínění. Thomas Ian Nicholas nehrál v ničem, na co bych se byl ochoten kouknout, a tak jsem nic z toho taky neviděl. Do Kadaně přijel jako muzikant. Podle ukázek něžný americký pop. Nic komerčního, kluci přijeli za to, co dají za letenky, za benzín a za jídlo, jen o něco málo víc než si dokáže vzít neznámá kapela z Chomutovska. Přesto jsme čekali namyšleného šampoňáka a mastňáka. Už pouhý pohyb po ulicích L.A. musí na člověka působit. Jenže do Kadaně přijeli dva úplně normální kluci.
Nebudu to rozebírat, některé vlastnosti měli americké, jako my Češi máme ty naše české (zejména závist a předsudky). Ale v každé kultuře poznáte lidi, co jsou v pohodě, a lidi, co mají komplexy. Nemá to sice vliv na velikost a malost jejich umění, ale přece – pro mě je to jeden z rozhodujících aspektů – když přijede hrát nezávislý kokot, nedokážu si užít koncert ani poslechnout cédéčko, když přijede skromný hráč popu, užiju si koncerty hned dva v jeden den a pořídím si cédéčka čtyři, jako jsem to udělal včera. James mě navíc seznámil s pár americkými básníky, kteří píší verše pro děti, a tak se těším, až se vrhnu na překládání.

9. března 2011

Je libo svezení?

V sobotu jsme s Věruškou zažili něco, co jsme sami sobě pak ještě večer nevěřili a i dnes se máme tendenci štípat, když si na to vzpomeneme. Cestou ze Žatce do Loun jsme v Drahomyšli už z dálky spatřili stopaře, který měl na ceduli napsanou PRAHU, a protože náš stopařský pud nám velí zastavit za každých okolností, Věruška hned sešlápla brzdu. Když jsme pána míjeli, zjistili jsme, že pokud je to student, pak studuje univerzitu třetího věku. Předsudky přemohly pudy alespoň do té míry, že jsem ze zadního sedadla pro jistotu odstranil foťák a Věruščinu kabelku. Pán dlouho nešel. Hodně dlouho. Ale nakonec se k autu dobelhal a nastoupil. Bylo mu okolo šedesáti.
„Do Prahy, do Prahy?“
„Inu, ještě za Prahu.“
„Na Moravu, na Moravu?“
prohodil jsem, abych se ukázal být vtipným.
„Ano, k přehradní nádrži Šance, to je v Moravskoslezských beskydech.“
„Na výlet? Nebo z výletu?“
„Z Lübecku.“
„Jako z Německa?“
„Jako skoro až z Dánska.“
„A jak dlouho jste na cestě?“
„Čtvrtý den, dva dny v Německu a dva tady od hranic, ale v Čechách nikdo nebere, tady je nejhorší stop v celý Evropě.“
„A kde jste byl nejdál?“
„Stopem? V Moskvě. V šedesátym osmym. Vyrazili jsme 12. července, v Moskvě jsme se podívali na Lenina a zpátky nás zadrželi na hranicích na čtyři dny, protože nám republiku zrovna okupovali a nechtěli, abysme je při tom rušili. Ale jinak jsem byl nejdál ve Vladivostoku. Hrál jsem fotbal za Teplice a jeli jsme tam prohrát. Měli jsme to tak daný, ve Vladivostoku slavili nějakou revoluci či co, a tak jsme strávili 15 dní na cestě tam a zpátky, abysme prohráli. Do Moskvy jsme letěli a odtud to bylo šest dní vlakem.“
„Vy jste hrál jako za Teplice ligu?“
„No jo, celý 70. leta, já jsem Mistr Evropy do 23 let z roku 1972, a taky mi soudruh Husák dal titul zasloužilý mistr sportu, ale když se mi zabila manželka a zůstal jsem jen s dcerama, tak jsem se na to vykašlal a šel jsem dělat na doly k záchrance. Teď jsem na starý kolena dostal v restituci barák v Beskydech, tak jsem ho přestavěl na penzion. Mám tam i bezbariérový pokoje, já jsem totiž změnil úplně pohled na hendikepovaný, když jsem podstoupil tu operaci páteře. Můžu se teď jen těžko hejbat a se sportováním, mojí celoživotní vášní, je konec.“
„A kde při tom stopování spíte?“
„Na pumpách.“
„No jo, to známe.“

Najednou nám to došlo… Vždyť sotva minul únor a v noci je krutě pod nulou. Sám jsem byl na jedné stopařské anabázi takhle v březnu jen jednou v Holandsku a dodnes na tu jednu noc na záchodě na pumpě u Frankfurtu vzpomínám jako na nejhorší zážitek. Ten pán má můj neskonalý obdiv.
„A není vám zima?“
„No, ona jedna Němka byla tak hodná a dala mi tuhle bundu. On na ní v autě byl zvyklej lehat pes, tak je trochu vod chlupů, ale zahřeje. Kvůli bundě vlastně jedu stopem. Ukradli mi jí totiž v Lübecku na nádraží. Měl jsem tam doklady, peníze, mobil, dokonce mi vzali i teleskopickou hůlku, kterou musím nosit kvůli tý páteři. A policajti mi ještě chtěli dát pokutu 100 euro za hrubou nedbalost. Dovolili mi, abych si zavolal, ale já jak mám mobil, tak si nepamatuju jediný číslo. Obě holky mám ve Švýcarsku, ty by mi teď stejně nepomohly. A ambasáda? Jsem takovej nestresovej typ, tak jsem se rozhodl, že to dostopuju. Ale už usínám, hned jak vlezu do vyhřátýho auta. Proto pořád mluvim.“
„A co jíte?“
„Ráno se vždycky naplnim vodou…“
„Vy nemáte žádný peníze?“
„Kdybych je měl, tak nejedu stopem.“

Odvezli jsme pána do Loun na nádraží a posadili ho na autobus do Prahy a dali mu peníze na cestu domů a na něco k snědku. Byl strašně rád. A byl to takový radostný a zároveň smutný pohled, když tak kulhal k právě přijíždějícímu autobusu. Dal nám adresu a telefon, že mu prý slíbili, že za pět dnů bude mít nový se stejným číslem. A máme přijet na dovolenou. Tož, to my se někdy stavíme. Na tohohle stopa nikdy nezapomeneme, i když byl zažit z druhé strany barikády.

8. března 2011

Další stopa! Pátrání pokračuje.

A zase se vrací ten starý lament, proč jsme tak od sebe odloučeni? proč nám není dopřáno, abychom své povahy vzájemně do poslední nitky poznali? – a vinen jest kdo? Ta zatracená válka. Ale až bude mír, až bude po válce – Máničko, já nevím – dám tu prostějovskou reálku přenést do Bystré, jen abych byl blízko Tebe, abych Tě stále viděl, s Tebou mohl chodit, Tebe milovat, Tebe líbat.

Vypadá to, že náš korespondenční hrdina na prostějovské reálce učil, co myslíte? Zkusil jsem si objednat ročenku té školy z 30. let, tak uvidím, jestli tam budou starší profesorské sbory. Možná si budeme na konci března muset udělat z Bystré výlet do Prostějova. Třeba se Mírek znal i s Jiřím Wolkrem? Každopádně je to vzrušující detektivka.

7. března 2011

Paradox (nejen) víry

Současný papež jednou prohlásil, že víru nemůže šířit ten, kdo ji sám nemá. Zní to velice logicky. Poslyšte ovšem báseň, kterou složil Alessandro Manzoni téměř před dvěma staletími.

Dávej, co nemáš

Zajímej se o potíže a strasti
svých bližních.
Nastav srdce potřebám a prosbám
těch kolem sebe.
Rozdávej ostatním světlo, které nemáš,
sílu, které se ti nedostává,
naději, kterou v sobě necítíš,
víru, které jsi prost.
Sviť ze své tmy.
Obohacuj ze své chudoby.
Usměj se,
když je ti do pláče.
Uklidni hladinu
silou rozbouřeného moře.

„Hle, co nemám, dám ti.“
To je tvůj paradox.
Shledáš, že se k tobě
kousek po kousku vrací radost,
proniká do podstaty tvé bytosti,
a to přesně v takové míře,
v jaké ji rozdáváš ostatním.

6. března 2011

Jedeme do Loun...

... aneb Malé zamyšlení nad psychologií smíchu na divadle.

Když se Picasso v rozhovoru v roce 1945 vyjadřoval ke sporům provázejícím jedno Matissovo plátno namalované ještě před první světovou válkou, prohlásil:

Ach, lidi už jsou takoví. Viděl jsem v Medranu klauny hrát Hamleta a diváci se smáli, a kdyby tu historii poslouchali v Odeonu, plakali by.

Pan Skotek zase tvrdí, že divadlo není ochotnické a profesionální, ale jen dobré a špatné.

Smát se špatnému divadlu je samozřejmě možné. Smích totiž nemusí být vyvolán ani dobrým scénářem ani skvělým hereckým výkonem, ale třeba jen podbízivým, v horším případě otřepaným vtipem, vypočítaným přeřekem apod. Trpí tím zejména profesionálové, jelikož ochotníci jsou v podobných situacích trapní a se zlou se u diváků potážou.

Co ale když jde o komedii, kde smích čekáte i od vzdělaného nebo řekněme spíš pravidelného diváka? Tam začíná záležet na diváckém očekávání, na složení diváků, na jejich odvaze jít se svým smíchem na trh! V cirkuse Merano, kde vystupují klauni, diváci vyprsknou, jakmile Hamlet vezme do ruky lebku a nemusí ještě nic říkat. Do Odéonu (nechce se mi říkat té scéně Evropské divadlo, jak bylo oficiálně přejmenováno) chodí diváci na dramata, a tak i kdyby vylezl klaun, budou ho lidé vnímat jako postmoderního Pierota, jehož ničí okolní civilizace a proto mu z noční košile vyčuhuje ten strnulý škleb zvaný nepřáteli umění úsměv.Vždyť i lebka z Hamleta patřila královskému šaškovi Yorickovi, a přestože se na dánského prince usmívá, moc směšně na diváky nepůsobí!

Přeneseme-li tedy komedii mezi vážně naladěné diváky, zjistíme, jestli jde o pouhou situační grotesku nebo zda má i nějaký hlubší podtext. První se odpuštění nedočká, druhá může být vzata na milost.

Proč to všechno píšu? Protože si (nás šest hrajících) myslíme, že komedie Sex noci svatojánské v naší úpravě není jen situační groteska, ale že má i hlubší podtext. Jenže zatím jsme ji hráli vesměs v Kadani, to jest na domácí scéně, mezi lidmi, kteří od nás čekali juchandu, a v určité dostatečné míře se jim jí dostalo, a tak nás obdařovali smíchem v míře, která nás kolébala dost dlouho na to, že bychom mohli i usnout jako v peřince. Nicméně nejsme už začátečníci, a tak jsme se ukolébat nenechali a na hře dál pracovali. Ani teď to není z našeho pohledu zdaleka dokonalé a jen já jsem si po poslední repríze udělal poznámky na áčtyřku drobným písmem.
Hráli jsme v Žatci. Diváci byli velmi příjemní, ale v první půli jsme každý zaslechli jen zřídka lokálně omezený tlumený smích a o přestávce jsme se dohadovali, jestli se vůbec líbíme nebo jestli jsme nenarazili na tvrdou zeď reality. Po přestávce se všichni diváci vrátili na svá místa, což byl první dobré znamení. Zřejmě se i něčím posilnili, a tak nás obdarovávali silnějšími záchvěvy bránic, které vyvrcholily v jeden potlesk na otevřené scéně. To neříkám jako samochválu, ale jako záminku k jedné řečnické otázce, k níž mě donutilo zamyšlení nad sebou samým.

Dokázal bych se smát v druhé půli nějakého představení, jehož první půle mě zklamala? Dokázal bych tleskat, kdybych považoval směšný gag za osamělou vlaštovku? Sáhnu-li si do svědomí, tak asi dokázal, i když bych si byl falše vědom. Někdy ze soucitu, někdy v důsledku konformity – tedy podlehnutí okolí (fuj, to je ošklivé přiznání!). Ovšem znám se natolik dobře, že pokud by šlo o opravdový průšvih, po přestávce bych se nevrátil.
Naše představení v Žatci, kde si nás místní třikrát vytleskali, můžeme tedy brát jako ujištění, že nejde o ten největší průšvih, ale také jako další důvod na sobě ještě zapracovat. V Žatci jsme totiž stále ještě měli většinu známých anebo aspoň humoru nakloněných diváků, kteří se přišli pobavit a nakonec třeba přece jen odcházeli i s nějakou tou přidanou hodnotou. Nicméně jaký podíl na tom všem měly naše výkony, dramaturgie a režie, těžko posoudit.

Je nás šest jako strun na kytaře a víme, že někdy umíme zahrát pěkný akord a někdy to trochu zaskřípe, ale co nás spojuje snad od první čtené zkoušky, je pokora. Nejsme Paco de Lucía, a rádi přijmeme poučení od chytřejších hlav. Chceme se ale přesto líbit, jinak se to ani nedá dělat! Příští týden jedeme do Loun. Tam budeme hrát před diváky i před porotou. Uslyšíme vox populi i vox dei. Jsme na to připraveni? Snad nebudeme plakat ani my, ani oni.