19. února 2011

Série „náhod“ pokračuje

Vyprávěl jsem v posledních pár dnech, kdy se moc nedostávám ke kompjůtru, pár lidem postaru, z očí do očí, jak jsem si jeden den poslouchal poprvé ve svých 36 letech britskou pseudokapelu Psychic TV, která drží rekord v Guinessově knize rekordů s největším počtem vydaných alb v jednom roce. Není to sice můj oblíbený bigbít, ale některé kousky se mi líbily. Hned druhý den jsem si volal se slovenským manažerem jedné americké zpěvačky a kytaristky a on mi na závěr řekl, že „Karyn spievala so Psychic TV a príde s ňou zvukár tejto kapely“. Dobře, beru, náhoda.

Měl jsem tu teď pár dní Kubu, vlastně jeden den tady, ten druhý jsem s ním byl v Lounech. Včera dopoledne jsem mu na několika příkladech vysvětlil slovo relativní a pak jsem několikrát za den vyzkoušel jeho pozornost otázkami typu: „Kubí, není ta polívka horká?“ Odpověděl podle očekávání. „To je relativní, proti sluníčku je studená, ale proti tomu chlebu je fakt žhavá.“ Když jsem si v Lounech přečetl jeho slovní vysvědčení, přestal jsem se divit. Paní učitelka prý dětem ve třídě říká, že když něco neví, mají se podívat na internet nebo zeptat Kuby. Když jsem se tak zamyslel nad Pavlisovým článkem, mohl by Kuba klidně převzít otěže KZK, protože během cesty do Loun vlakem celkem s přehledem pochopil rozdíly mezi suprehrubou, hrubou a čistou mzdou a vstřebal i přibližné procentuální poměry při jejich výpočtu, načež se snažil odvozovat platové ohodnocení různých pozic podle náročnosti práce vzhledem k platům v místě obvyklým. Byl jsem rád, když mi doma pak zahrál z donucení na klarinet, párkrát odcek mámě, a tak jsem zjsitil, že je normální, línej a občas i drzej kluk.
Kvůli tomu to ale nepíšu. Cestou ze Sportovní haly na Střelnici jsme se stavili v knihkupectví a já jsem Kubovi koupil knížku Terryho Prachetta Na cestu, která je součástí jiné série než známé Zeměplochy. Večer jsme se koukli na Hercula Poirota, mého prvního. V polovině to Kuba pauznul a hráli jsme si na detektivy. Ačkoli jsme poznali motivy a myšlenkové pochody vraha, za vraha jsme považovali sestru nejvíc podezřelé, která se nám zdála jinak nepravděpodobná. Druhou polovinu jsem zaspal a probudil se jen na konec, kdy se jako vrah ukázal být dentista, který se na záchodě v letadle přestrojil za stevarda, spáchal vraždu a v klidu se zase proměnil zpět v pasažéra.

Ale o tom tenhle článek není. Pak jsem ještě jako vždycky Kubovi před spaním četl. Má sice rozečteno Mayovo Pouští a prérií, ale dohodli jsme se, že zkusíme toho Prachetta.

Nomové jsou malí. Celkem vzato, malé bytosti nežijí dlouho. Ale možná ve skutečnosti žijí rychle.
Dovolte mi, ať to vysvětlím.
Jednou z bytostí s nejkratším životem na planetě Zemi je obyčejná dospělá jepice. Zatímco jepice žije jeden jediný den, tak obří sekvoje tu rostou déle než 4700 let.
To se může zdát vůči jepicím drsné. Ovšem vůbec není důležité, jak dlouhý je náš život, ale jak dlouhý vypadá.
Pro jepici může být hodina stejně dlouhá jako století. Staré jepice možná vysedávají a stěžují si, že v této minutě už život není, co býval tenkrát za starých dobrých minut, kdy svět byl mladý a slunce se zdálo o tolik jasnější a larvy se k nim chovaly poněkud uctivěji. Zatímco stromy, které nevynikají rychlými reakcemi, možná mají právě tak čas povšimnout si, jak den plane a pohasíná, než se do nich dá hniloba a červotoč.
Všechno je jaksi relativní. Čím rychleji žijete, tím víc se čas natahuje. Nomovi rok plyne stejně jako člověku deset let. Pamatujte na to. Ale netrapte se tím. Jim to nevadí. Oni o tom ani nevědí.

Dál začíná strhující fantasy příběh, který si budu muset někdy dočíst.

16. února 2011

Nemilosrdná Věra

Když se v roce 1929 konal mezinárodní šachový turnaj v Karlových Varech, nastoupila do něj i první žena, která byla vpuštěna mezi šachové velmistry. Vídeňský mistr Albert Becker navrhnul, že pro šachisty, které porazí, by se měl vytvořit zvláštní klub. Vtip vzbudil nadšený ohlas mezi muži. Albert Becker se stal prvním členem klubu a když se klub rozšířil, byl jmenován jeho předsedou. Šachová mistryně světa z roku 1927 porazila konečně i velmistry, kteří se později stali mistry světa. Jmenovala se Věra Menčíková a narodila se českému otci a britské matce v Moskvě přesně před 105 lety. 

Uctil jsem její památku třemi online partiemi se soupeři z Indie, Venezuely a Iránu. Ind mě porazil ve vyhrané partii na čas, Peršanovi jsem to oplatil a vyhrál jsem na čas já. Mladík z Caracasu mě ovšem vyučil matem ve 14. tahu. V posledních dvou ligových zápasech jsem rovněž prohrál a musím znovu zopakovat, že šachy hraju zejména proto, abych v životě uměl prohrávat. Nejen se ženami, ale i s dětmi.

15. února 2011

Otče Martinezi, oroduj za nás

Dnes je to přesně 400 let od jedné tragické události. Vpád pasovského vojska, které pozval Rudolf II. na obranu svou a své víry do Čech, vyvolal rychlou reakci pražských obyvatel. Ti začali plenit katolické kláštery. Vydrancovali také kostel Panny Marie Sněžné kousek od Koňského trhu, dnešního Václavského náměstí.

Neskutečnými se zdály mátohy lidí, nesoucích pod paží, na ramenou i na nosítkách podivné věci, jež žalostně ukazovaly, jek ve světle denním po šírým nebem pomíjí nádhera jejich a okázalost. Nepravdivé zdály se obrazy svatých a figury pozlacené, svítilny, svícny i tepaný kov, pokrývky z kmentu i aksamitu, nádoby, jakých se neužívá, roucha, jaká se nenosí, knihy, které se nečtou, věci, jež pozbyly úcty, i svatostánek, ve kterém nesídlil Bůh. Neskutečnými se zdáli i živí, ač bylo jich přes sedm set a měli i koně a psy, i muškety, kopí a halapartny, sekery, palcáty, kyje, i meče a dýky a železné biče.

Tvorové, podobní lidem, se motali z chrámu, vlekouce věci těžké a dlouhé, takže ustupovati museli ti, kteří jim překáželi. Obtížné bylo to břímě a nijak se nehoršili ti, kteří je nesli, kdyžz černého aksamitu se vyvalila mrtvola nahá. Mrtví ať pochovávají mrtvé – o jiné věci než o pohodlí mrtvých musili pečovati teď živí.

Čtrnáct řeholníků z Čech, Itálie, Německa, Španělska, Holandska a Francie, kteří byli před časem do Prahy povoláni na misie, padlo za oběť běsnění davu. Byl mezi nimi i pater Martinez, který měl ten den oddat hříšné milence Juditu a Šimona Vlka z románu Jaroslava Durycha Masopust, z něhož cituji.

Bylo pak tělo to nahé a ošklivé k pohledění. Otevřeno bylo břicho a jako hadové slepí vylézala střeva a omotávala se okolo rukou. Zle bylo porušeno tělo a nadto nebylo celé, neboť ze stydnoucích střev, omotaných okolo rukou, nečouhaly prsty, nýbrž pahýly kostí. A nebyla ošklivost jeho příliš zvětšena tím, že na místě pohlaví uřezaného zela jen krvavá díra.

A jako by pohotova ať k dobrořečení, ať k napomínání, otevřena byla ústa a v koutcích stála krev stydlá.

Nečouhal jazyk z těch krvavých úst; bylo to pohlaví uřezané a vecpané do úst, jejichž čelisti zdály se vypáčeny zvrácenou nenasytností.

14. února 2011

Nové motto

V Ontogenezi lidské psychiky v kapitole o egocentrismu jsem se dočetl, jak se v řeckém Fysiologu, raně středověkém přírodopisu, píše, že malík byl bohem proto stvořen, aby si jím mohl člověk čistit uši!

V Hodinách klavíru jsem našel nové motto pro svůj soběpisník:
Nepíšu kvůli čtenářům, ale napsané je pak pro ně. Jabloň nerodí kvůli nám, ale jablka jsou pro nás.

13. února 2011

Naše Charleyova teta

Přečetl jsem si Charleyovu tetu, ovšem v překladu Karla Šípka, který v roce 1920 přeložil originál z konce 19. století od Thomase Brandona. Tento originál byl v roce 1933 upraven jeho potomky, a tak dnešní překlady nejsou jen modernější, ale zřejmě i dosti odlišné. Musím si tedy nějaký půjčit, i když to moje čtení mělo punc exkluzivity, kdy se ještě Skotsku říkalo Škotsko, v Londýně se nepobývalo, ale meškalo, mladí lidé se dokázali zamilovat hrůzukrát a plamenná slova lásky si šepotali v růžových besídkách, průvodci cizinců se říkalo ciceron a ve slovníčku jsem si ztěží našel, co znamenalo někoho vypalestrovat. V zajetí archaismů jsem si přišel jako v černobílém filmu s Oldřichem Novým a Antonií Nedošínskou. A i dějem jsem nebyl daleko od prvorepublikových komedií postavených na záměně posluhy se sousedovic strýčkem milionářem. Nějakého vzkazu divákovi by se člověk asi nedohledal.

Jeden vzkaz jsem si ale přeci jen odnesl, a to přímo do naší donedávna aktuální rodinné situace. Život bez pokušení se nikam neposune a člověk jednou na nějaké dojede. Jsem rád za různá pokušení, která mi pomáhají najít poklady, i když mnohdy s natlučenou hubou. Jedno takové pokušení na nás s Věruškou přišlo přesně v 17. týdnu, kdy se v bedekru pro těhotné píše: „Jestliže potřebujete nový byt, můžete se o něj právě teď začít starat.“ Napadlo nás, že dva dospělí, dva kocouři a jeden mrňousek na jednom smetišti 2+málá1 nemůžou přežít, a tak jsme podlehli pokušení vzít si hypotéku a koupit něco většího. Už jsme měli vybranou zálohu, výpočty od čtyř bank, už jsme měli dovolenou za zařízení všeho potřebného, a v poslední chvíli jsme se rozhodli jinak. Zůstali jsme svobodní a Věruška mě překvapila, když mi řekla, že hlavní důvod, proč se nestat otrokem dluhů a úroků, je, že si už zvykla, že dokážeme rozdávat a pomáhat ostatním a toho že se nechce vzdát. Ani já ne. Vzpomněl jsem si na naši noční rozpravu na toto téma, když jsem četl tento dialog:

Kitty. Znáte mne špatně, Jacku!
Jack. Nechtěl jsem vás urazit, Kitty!
Kitty. Domníváte se o mně, že jsem rozmazlená, vyhýčkaná loutka, která nemá smyslu pro požadavky opravdového života.
Jack (vezme ji za ruku). Kitty!
Kitty. Myslíte, že jsem stvoření bez citu, naduté a hrdé, které nemá porozumění pro štěstí, jímž dýše malá, skrovná, klidná domácnost. Upíráte mi schopnost, jakobych se nedovedla vpraviti v úkol hospodyňky, která sama vaří, punčochy spravuje, pere, poklízí, zkrátka, která všechno činí, co svému muži na očích vidí. Která vděčně oceňuje jeho práci, lopotu, starosti a jejíž snažení jen k tomu se nese, aby se cítil doma šťasten!
Jack. Kitty, je tomu skutečně tak?
Kitty. Zkus to se mnou, Jacku, a přesvědčíš se. Mám tě tak ráda, jako ty mne!
Jack. Má drahá, jediná, milovaná Kitty! (Obejme ji a líbá) Z nás budou ti nejšťastnější manželé na světě.

Už jsou.