Dostal jsem od Ježíška několik krásných knížek. První, kterou jsem přečetl, má název, jenž jsem mamince, když večer volala, zatajil, aby si nemyslela, že jsem dostal hovno. Napsal ji Josef Hora a její první vydání z roku 1931 mám podepsané jak básníkem, tak i autorem dřevorytů Václavem Maškem. Jmenuje se Balada v hnědi. Tou hnědí je myšlen podzim a jeho konotace.
Na Dušičky se prochází dvojice novomilenců a vše směřuje k tomu, o čem většinou milenci na takových procházkách přemýšlí. Přijde však tahle tolikrát v dějinách ženského ostychu a mužské ješitnosti opakovaná scéna:
Všecko, všecko mu chtěla dát,
jen co vteřina pomine.
Čas ale jako by smyslil si stát,
na nahou ruku jí padl chlad:
Ne, ne, drahý, ne, tady ne.
Netrpělivě, těžce vstal
a vyčítavě šel podle ní.
Hrot jejích ňader mu v zraku hrál
a na rozkousaných rtech mu tál
zhaslý plamínek splnění.
Nebudu prozrazovat, jaký rozmar přelétl mladé ženě přes nos, protože tohle není čtenářský deník, ale jen zpáteční zrcátko života. Nakonec to ale dobře dopadne. Díky Ježíškovi!
Žádné komentáře:
Okomentovat