15. prosince 2011

Sedm-a

Děkuju Jiří (po werichovsku), že mi dnes zahrál písničku o rybičkách v akváriu, kterou mi dycinky hrál Ríša, o němž dneska vlastně byla. Měl jsem celý koncert čas přemýšlet a člověka ten další rok navíc k dvojité plnoletosti donutí i k nějakému tomu bilancování. Uvědomil jsem si, že zažívám období největšího životního štěstí. Zároveň jsem si to štěstí ale musel srovnat s tím, s čím ve svém životě a okolí nesouhlasím. Zrovna dneska jsem se musel dozvědět, že moje oblíbená profesorka z gymnázia v Lounech umřela. Byla to vlastně mladá holka, když mě učila, bylo jí mnohem míň, než teď mně. Rakovina v mém okolí řádila poslední rok jak láva v Pompejích. Vyzval bych ji na souboj, kdyby to šlo. A zatím jsem jen trapný sekundant. Umírá se ale i bez rakoviny. Ztratil jsem všechny předky po meči, předali mi štafetu a hodili mě doprostřed rybníka. Jsi chlap, tak se v tom nauč plavat. Ve vodě mě teď nadnášejí hlavně Věruška a Julinka, které jsou pro mě jako ty dva plynové měchýře pro kapra, o nichž táta vždycky říkal, že v nich sídlí kapří duše. Hladce se pak plove mezi přáteli i v neznámých vodách. Věruška mi k narozeninám dala knihu plnou poesie (ani jsem nevěděl, že vyšla) a moc jí za to děkuju. Je vidět, že mě zná. Rád bych jí taky něco dal.

Přišel mi poštou zápis do památníku od Vojtěcha Zamarovského, kde cituje i Homéra v překladu (to ostatní si teprve budu muset přeložit):
Nic lepšího nad to ni hezčího na světě není, než když smýšlením svorni svou domácnost společně vedou žena a muž.

A pro Julinku mám malou veršovánku o jejím prvním pokusu o dárek tátovi.

Co se to tu klube?
Nejsi to ty, zube?
Možná ano, možná ne,
to už brzo poznáme…

Žádné komentáře: