Už jsem si zvykl s koncem starého roku dočíst nějakou rozečtenou knihu. Dnes to byl Vzduch zdarma. Nemůžu souhlasit s Henrym Millerem, který naznačil, že Sinclair Lewis není zrovna dobrým americkým autorem. Jak příběhem tak slohem mě přesvědčil, že umí nejenom psát, ale má i co říct. V době, kdy román napsal, se tento hodnotil veskrze jako sociální satira, ta byla tehdy oblíbená nejen v Americe. Dnes už z knihy marxismus vyšuměl jako z dlouho otevřené láhve limonády, ta ale neztratila nic na své osvěžující chuti. Dovolte mi shrnout část děje.
Klára Boltwoodová se rozhodla vyvětrat hlavu ztěžklou životem mezi newyorskými snoby (z nichž Jeff Saxton o ní jevil velký zájem), a tak vzala otce a odjela luxusním vozem přes celou Ameriku do Seattlu za příbuznými. V Schönstromu (zřejmě vymyšleném městečku, na mapě jsem ho nedohledal) musí absolvovat malou opravu vozu a mechanik a spolumajitel garáže Milton Dagget se všimne Kláry a zaslechne cíl jejich cesty. Protože se na první pohled zamiloval, vezme si časově neomezenou dovolenou a vyrazí se svou kočkou Verou de Vere stejným směrem. Několikrát Boltwoodovy vytáhne z bryndy. Markantním rozdílem mezi nimi ale je, že zatímco oni spí v hotelech, on si ustílá v autě nebo ve stanu vedle auta, vaří si na vařiči a má trochu horší typ vozu (značky aut jsou zřejmě rovněž smyšlené). Cestovatelé zažijí spoustu dobrodružství, jejich společný citově překotný příběh je ale narušen dvěma událostmi. První je přistoupení jistého Zrzka (v originále Pinky) do Miltova auta.
Patřilo k jeho vyznání milovníka motoru nikdy neodmítnout svézt někoho, měl-li místo ve voze.
Jenže Zrzek si svezení vynutil revolverem a pak nebylo možno se ho nijak zbavit. Byl to hrubián a nevychovanec posedlý zlatokopectvím, nicméně moc dobře znal psychologii a Miltovi ho bylo místy i líto. Jen se za žádnou cenu nechtěl potkat s Klárou, dokud se ho nezbaví.
Druhou čárou přes rozpočet byla nečekaná intervence Jeffa Saxtona z New Yorku. Našel si Boltwoodovy obtelefonováváním různých hotelů a překvapil je v jednom zájezdním hostinci u Flatheadského jezera, kdy byly zrovna na cestě z Butte do Kalispellu (není mi pochopitelno, proč nejeli z Butte přímo na Spokane?! možná tam ještě nebyla silnice, nebo že by chtěli vidět tamější příšeru?). Jeff přesvědčoval Kláru, aby už toho cestování nechala a vrátila se do New Yorku.
Co čert nechtěl, právě v onom hostinci se setkali boháči Jeff a Boltwood s chudákem Miltem a otrhancem Zrzkem… Nebudu prozrazovat rozuzlení téhle zápletky, nicméně po tomto setkání proběhl zajímavý rozhovor mezi Miltem a Klárou.
„Což opravdu dbáte o takové věci, o všechny ty strašně drahé přepychové věci?“ prosebně se ptal Milt.
„Zajisté, obzvláště po životě v malých hotelech.“
„Nemilujete tedy doopravdy dobrodružství?“
“Ach ano – ale jen v pravou chvíli! Již proto, že se nám po nich zdá správná večeře tak výtečná!“
Přiznávám, že na svých stopařských dobrodružstvích mám také moc rád ten návrat domů do vany, do postele, ke svíčkové a babiččině vánočce. Vzhledem k těm Millerovým slovům o penězích a vnitřním pocitu bohatství byla asi moje nejdobrodružnější cesta v 18 letech, kdy jsme měli s Lenkou vyměněno každý 500,- Kč a strávili jsme s tímto obnosem týden v Itálii, navštívili Řím, Pisu a Florencii, kde jsme poslední liry dali za naši první pravou italskou pizzu. Patřilo to k té mladické drzosti. Ale i tenkrát jsme měli radost z těch přepychových věcí, co jsme měli doma. Já po sedmidenní zácpě především ze záchoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat