11. listopadu 2011

Povolání: prokletý básník

Prodírám se dokumenty kolem smrti Konstantina Biebla od pitevní zprávy po policejní záznamy, pročítám se posmrtnými články jeho (někdy možná zdánlivých) přátel i nepřátel, popisy okolností (možná rovněž zdánlivé) sebevraždy a věřte, že je to detektivka, v níž hrají roli nevyluštěná či přeškrtaná slova z nově objevených Nezvalových rukopisů stejně jako postavy známé či neznámé, které se tehdy míhaly v básníkově životě.

Při tom všem jsem si uvědomil, že sebevraždou skončil i Bieblův otec a Bieblův tchán, sebevraždu spáchal i syn Vítězslava Nezvala Robert (rovněž on skočil z okna v lednu 1971), tragicky pak zahynul Bieblův synovec Petr Vodseďálek, s nímž strávila jedno romantické léto moje babička, a před pár lety tragicky zahynul i Ivo Markvart, který se Bieblovým životem podrobně zabýval a shromáždil o něm desítky nepublikovaných dokumentů, pod nímž babička jednu dobu pracovala v knihovně a jehož jsem já poznal a stal se jeho obdivovatelem. O brzkém skonu všech mladých lidí z dalmatské fotografie už jsem psal. Je to až moc neštěstí kolem jednoho člověka. Až jsem tím vším trochu vystrašil Věrušku, když jsem nahlas zauvažoval, jestli si nehraju na prokletém pískovišti.

Žádné komentáře: