Čtu teď dva romány, ale protože jsem každý večer opravdu unavený, přečtu tři čtyři stránky z toho, na nějž mám zrovna náladu, a usnu. Když se pak probudím a nemůžu spát, většinou nemůžu ani číst. Dokonce jsem zjistil, že ráno toho nejvíc udělám, protože mi nikdo nevolá a nenavštěvuje, a tak jsem minulý týden šel jeden den do práce v pět ráno (děda takhle chodíval celý svůj aktivní život!). Jen mě pak přes den pronásleduje pocit, že jsem nic nepřečetl a že to trvá dlouho, než člověk dočte knihu, zvlášť, když ji střídá ještě s jinou další.
Dnes jsem ale přečetl celou knihu asi za půl hodiny. 94 stránek. Zvládl jsem to, protože rozměry té knihy a tedy každé její stránky jsou 9x6cm. Usínal jsem nad ní, ale zvládnul jsem to, dokonce bych řekl, že v polospánku vynikl obsah té knihy. Napsal ji Richard Wagner a dal jí název Pouť za Beethovenem (nakl. Adolf Synek, přel. Marie Dolejší, 1929). Je to smyšlenka o jakémsi chudém skladateli, který se chce setkat s Beethovenem. Aby si vydělal na cestu (pěšky!) ze severního Německa do Vídně, musí skládat kvapíky a potpourri. Cestou do Vídně se čtyřikrát setká s jistým Angličanem, jenž je také na cestě za Beethovenem, ale na rozdíl od našeho hrdiny jede kočárem. Kvůli tomuto Angličanovi se mu pak téměř nepodaří s Beethovenem setkat, ale nakonec si cestu k hluchému skladateli najde (a vetře se k němu i onen Angličan).
Dnes jsem ale přečetl celou knihu asi za půl hodiny. 94 stránek. Zvládl jsem to, protože rozměry té knihy a tedy každé její stránky jsou 9x6cm. Usínal jsem nad ní, ale zvládnul jsem to, dokonce bych řekl, že v polospánku vynikl obsah té knihy. Napsal ji Richard Wagner a dal jí název Pouť za Beethovenem (nakl. Adolf Synek, přel. Marie Dolejší, 1929). Je to smyšlenka o jakémsi chudém skladateli, který se chce setkat s Beethovenem. Aby si vydělal na cestu (pěšky!) ze severního Německa do Vídně, musí skládat kvapíky a potpourri. Cestou do Vídně se čtyřikrát setká s jistým Angličanem, jenž je také na cestě za Beethovenem, ale na rozdíl od našeho hrdiny jede kočárem. Kvůli tomuto Angličanovi se mu pak téměř nepodaří s Beethovenem setkat, ale nakonec si cestu k hluchému skladateli najde (a vetře se k němu i onen Angličan).
Právě tu vášnivou touhu po něčem tak malicherném jako je setkání s oblíbeným slavným umělcem jsem tedy díky polospánku prožil naplno a rád jsem si pak uvědomil, že touto touhou sice také trpím, ale ne v patologické míře. Většina lidí, s nimiž bych se rád setkal, leží už ve svých hrobech, a z těch mi jen tak neutečou, a tak se zbytečně nehoním. Moje práce, která mi několik příležitostí setkat se s ikonami již poskytla, mě asi z těchto tužeb docela vyléčila. Nicméně z mnoha setkání, po nichž jsem předem netoužil, mám vysloveně radost. O většině jsem tu i psal. Na podobnou pouť jako smyšlený Wagnerův přítel R… z L… bych se tedy asi nevydal. Za těmi hroby ale ano. V životě chci stihnout navštívit Arthura Rimbauda, Wilfreda Owena a Percy Bysshe Shelleyho.
Ale vraťme se k Wagnerově povídce. Cesta ze severního Německa do Vídně, pokud ji máme jít pěšky, vede poměrně jasnou trasou. Na jednom místě, které jsem si našel i v originálu, zazní tato libá slova:
So zog ich in das schöne Böhmen ein, das Land der Harfenspieler und Strassensänger.
Tak jsem vstoupil do krásných Čech, do země harfeníků a pouličních zpěváků. V malém městečku jsem se setkal se společností cestujících hudebníků; tvořili malý orchestr sestavený z basy, dvojích houslí, dvou rohů, klarinetů a flétny; krom toho byla s nimi harfenistka a dvě zpěvačky s hezkými hlasy. Hráli tance a zpívali písně; dostávali peníze a putovali dále.
Náš hrdina se ke skupině přidá a spřátelí se, dokonce si spolu střihnou i Beethovenův Septuor.
Můj děda Wagnera miloval. Mně se zdá moc těžký. Ale jsem rád, že se mi dnes touhle kolibří knížečkou otevřela cesta a že se mohu pomalu ale jistě vydat na hudební pouť za Wagnerem.
Ale vraťme se k Wagnerově povídce. Cesta ze severního Německa do Vídně, pokud ji máme jít pěšky, vede poměrně jasnou trasou. Na jednom místě, které jsem si našel i v originálu, zazní tato libá slova:
So zog ich in das schöne Böhmen ein, das Land der Harfenspieler und Strassensänger.
Tak jsem vstoupil do krásných Čech, do země harfeníků a pouličních zpěváků. V malém městečku jsem se setkal se společností cestujících hudebníků; tvořili malý orchestr sestavený z basy, dvojích houslí, dvou rohů, klarinetů a flétny; krom toho byla s nimi harfenistka a dvě zpěvačky s hezkými hlasy. Hráli tance a zpívali písně; dostávali peníze a putovali dále.
Náš hrdina se ke skupině přidá a spřátelí se, dokonce si spolu střihnou i Beethovenův Septuor.
Můj děda Wagnera miloval. Mně se zdá moc těžký. Ale jsem rád, že se mi dnes touhle kolibří knížečkou otevřela cesta a že se mohu pomalu ale jistě vydat na hudební pouť za Wagnerem.
Žádné komentáře:
Okomentovat