17. srpna 2011

Esenbáci nebo Mašínové?

V záplavě článků o Mašínech jsem narazil i na jeden, který tvrdí, že se jejich „hrdinstvím“ zaštiťují především poseroutkové. Hlásím se hrdě k tomu, že jsem sralbotka a že Mašíny považuju za hrdiny, přestože bych asi, kdyby se s Mašíny potkal můj děda, nebyl na světě, protože děda byl tehdy esenbák a komunista – bylo by tedy o jednoho poseroutku v národě míň.

Svět je tak krásně barevný! Spousta lidí chce soudit podle individuální minulosti, někteří dokonce podle rodičů či prarodičů. Úplně se zapomíná, že není jen černá a bílá ani v charakteru a osudu jednotlivce. Jeden příklad za všechny. Zkusím vás nechat zamyslet nad tímto prohlášením: Já, Jan Losenický, skláním hlavu před odvahou těch dvaceti příslušníků Sboru národní bezpečnosti zavražděných v 50. letech. Vážím si jich a jejich statečnosti, s kterou se postavili zlu.

A nyní zpátky k bratrům Mašínům. Neznám paralelu například v nacistickém Německu předválečných let. Žádný odboj v Německu neexistoval, lidé buď odešli nebo se smířili, většina ale podporovala režim jednoho muže. Proto také všechny plány tajných odbojářů byly zaměřeny na Hitlera. V Itálii vnitřní odboj také probíhal pouze politickými manifesty a následnými emigracemi, k ozbrojenému odporu přikročili ve 20. a 30. letech téměř výhradně Slovinci, za jugoslávského komunismu vymazáni z dějin, v současnosti držitelé nejvyšších slovinských vyznamenání. Ve Španělsku se našlo pár partyzánů, kteří v oficiálním stavu míru zabíjelo představitele frankistického režimu hlava nehlava (občas to odnesli i civilisti) a dnes se jim stavějí pomníky. V Pobaltských republikách se tzv. lesní bratři dočkali rovněž uznání až za dlouhých padesát let. A já bych chtěl po více než padesáti letech vzdát hold dvaceti zavražděným příslušníkům SNB.

Mezi lety 1948 a 1957 bylo zabito 168 příslušníků SNB, z toho 148 odpůrci režimu, dva z nich byli zastřeleni bratry Mašíny. A teď k pointě. 20 esenbáků bylo zavražděno v komunistických procesech v letech 1948 – 1954. Čest těmto dvaceti příslušníkům SNB!

V poslední době mě zamrzela dvě zjištění. Nedávno si Jirka Kopica oprváněně postěžoval, že mu do jedné z výstav chtěla mluvit předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová. Strašně jí vadilo, že na výstavě o protikomunistické odbojové skupině Praha-Žatec visel na zdi obraz Klementa Gottwalda a československá a sovětská vlajka, samozřejmě, že pro dokreslení atmosféry doby. A dnes jsem se dočetl, že místopředseda Československé obce legionářské Alexander Beer považuje činy bratrů Mašínů za vraždění a doporučoval by jim emigraci, jako on tenkrát emigroval před fašismem. Ani paní Kavalírové ani panu Beerovi bych jejich názory nebral, kdyby ona nebyla za normalizace ve    Svazu československo-sovětského přátelství, ROH a v Ústředním výboru Československého svazu žen, a kdyby on nebyl v 50. letech komunistou (údajně omylem 48h. ve vazbě a s omluvou propuštěn) a snad i napomahačem StB.

Myslím, že 50. léta byla u nás to samé jako nacismus po r. 1933 v Německu s tím rozdílem, že mezi Československem a svobodný světem byl ostnatý drát. Přestože je mi líto každého zabitého člověka, a to právě proto, že ničí osud není černobílý, jsem mašínovec. Což ale neznamená, že bych 50. letech nemohl být přinejmenším připosraný komunista, možná ale i vzletný kohoutovec a kunderovec.

Žádné komentáře: