27. července 2011

Po smyslu psaní (M. Frisch)

Jaký je smysl deníku:
Žijeme na běžícím pásu a neexistuje naděje, že bychom se sami dohonili a že bychom mohli některý okamžik svého života opravit…
Čas nás neproměňuje.
Čas nás rozvíjí.
Když se nezamlčujeme, nýbrž zapisujeme, přiznáváme se k svému myšlení, které v nejlepším případě platí pro okamžik a pro místo, kdy vzniká. Nepočítáme s nadějí, že bychom byli pozítří, kdy si budeme myslet opak, moudřejší. Jsme tím, čím jsme. Držíme pero jako jehlu seismografické stanice a vlastně nepíšeme; nýbrž jsme psáni. Psát znamená číst sám sebe. Což je zřídka čistým potěšením; na každém kroku se lekáš, považuješ se za veselého kumpána, a když se náhle vidíš v okenní tabulce, poznáváš, že jsi zarputilec. A že jsi moralista, když se čteš. Proti tomu se nedá nic dělat. Jenom když dosvědčujeme a vyjevujeme, jak klikatou cestou se ubírají naše myšlenky, platné vždy pro současnost, můžeme poznat svou podstatu, její zmatek a tajemnou jednotu, její nevyhnutelnost, její pravdu, kterou nemůžeme vyslovit bezprostředně, z hlediska jednotlivého okamžiku.
Deník (1946 - 1949)

Žádné komentáře: