23. června 2011

Soběpsaní

Nejdříve jsem chtěl nahradit druhé motto svého soběpisníku a přitom jsem zjistil, že už si přesně nepamatuju ani to první, od Tristana Tzary. Musel jsem si ho najít v jednom svém komentáři pod svým vlastním příspěvkem. Od toho je soběpisník.

Píšu, protože je to stejně přirozené, jako když močím nebo jsem nemocný.

A tak to druhé, od Vaculíka, nahrazovat nebudu, abych si v tom nedělal nepořádek. Dám ho jen sem, tak pro pořádek. Je z již citované Aurory Leigh od Elizabeth Barrett Browningové.

Knih nových bez počtu se píše dnes;
a já, jež prósu i verš přemnohý
jsem jiným psala, sobě teď chci psát, –
chci psát svůj román pro své lepší já,
jak portrét svůj bys druhu maloval,
jenž schová jej a pohlédne naň kdys,
kdy dávno už tě přestal milovat,
jen aby srovnal, čím byl a čím jest.

Žádné komentáře: