Na zámek v Bystrém jezdíval Jaroslav Vrchlický, můj lounský spolurodák. Bylo to v době, kdy se k němu začal obracet zády literární svět a rovněž se provalila nevěra jeho ženy – dvě ze tří dětí neměla s ním! A právě ta jeho jediná vlastní dcera Milada si vzala důchodního na bysterském císařském statku a bydlela na bysterském zámku. Jeho zeť Gabriel Čáp vzpomínal, jak chodili po okolí. Vydali se i do lázní Balda v nedalekém lese. Po pár kilometrech se Vrchlický zeptal, jak je to ještě daleko. Když uslyšel, že jsou zhruba v polovině cesty,
vzkřikl bezděčně a jadrně: Radši bych nežral!
MUDr. Drábek, u kterého dělala naše Máryš asistentku, měl v lázních Balda dvakrát týdně lékařskou službu, Máryš to v jednom dopise i zmiňuje. A tak jsme se tam museli taky vydat. Do Jedlové jsme jeli autobusem a odtud pěšky, a když jednou za deset minut projelo auto, tak jsme na něj mávli, i když do toho hlubokého lesa nikdo jet nemohl. Asi druhé auto nám zastavilo. Stařenka a za volantem stařeček, jehož mamince dr. Drůbek trhal zub! A jedou přes Baldu do Pomezí. Dozvěděli jsme se od nich, že v tom osamělém domě u léčivého pramene a kapličky Panny Marie bydlel poslední český kat. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si na nějakého kata po Mydlářovi vzpomenu, ale pak pán dodal:
„Vlastně to byl i poslední kat v RVHP.“ Tak to byl asi
tenhle.
Když nás v tom hlubokém lese vysadili, trochu nás mrazilo v zádech. Přispěl k tomu i zdevastovaný dětský tábor Jitřenka opodál. A voda z léčivého pramene netekla. Možná jen zrovna byla nějaká porucha, lidé si sem prý pro vodu jezdí.
Pak nás čekala dlouhá, několikakilometrová cesta nejdříve lesem, polem a zase lesem, potom přes Modřec až na hlavní silnici, což na tom otevřeném větru s chřipkou na krku (nebo spíš v krku) nebylo zrovna nejpohodlnější. Řeknu vám: Radši bych nežral!
Žádné komentáře:
Okomentovat