20. března 2011

Buď pozdraven, starý Oceáne!

V Modiglianiho životopise mě zaujalo, že malíř uměl zpaměti recitovat pasáže z Danteho Božské komedie. Recitoval je samozřejmě italsky, čímž v Paříži oslňoval, i když mu nikdo nerozuměl. Co mě překvapilo ještě mnohem víc, bylo, že se zpaměti naučil i francouzské Zpěvy Maldororovy od hrabětě de de Lautréamont. 

Nečetl jsem tu knihu, nemám ji v knihovně a po prohledání internetových antikvariátů a knihkupectví si myslím, že ji jen tak neseženu, přestože ji vydal i Odeon v edici světové četby. A Dalího ilustrace k dílu jsou na mě moc drahé.

Dnes jsem zjistil, že dávají Zpěvy Maldororovy na Vltavě na pokračování (tzn. že je lze pár dní poslouchat i online). 12 dílů po půl hodině. První půlhodina byla zážitek. Zvlášť když jsem si uvědomil, že když bylo Lautréamontovi jako mě, byl už 12 let mrtvý! Ta lyrika! Na epický příběh v tomto případě opravdu nehledím. Stačilo ale jedno přirovnání, abych se cítil básnicky odzbrojen na několik příštích dní.

Starý Oceáne… jsi nesmírná modřina na těle země!

Víc než polovina celé první části je adresována právě oceánu. Vzpomenu si na ten přednes Igora Bareše odteď vždy, když budu ležet někde na pláži a ten starý symbol nekonečna mi bude omývat nohy.

Starý Oceáne… nejsi jako člověk, který se na ulici zastaví, aby se podíval na dva buldoky, když se popadli za hrdla, ale nezastaví se, jde-li kolem pohřeb.  

Už se těším na další díl.

Žádné komentáře: