20. února 2011

Svatí blázni na silnicích

Zjistil jsem, že jisté krásné dámy z nejmenovaného odboru města čtou nejradši moje stopařské cestopisy. Teď jsme zrovna uprostřed Paříže, a tak další zážitky z krajnic přijdou až za čas. A není to škoda? řekl by můj lektor z autoškoly v Lounech. A tak jsem se rozhodl, že sem budu sem tam publikovat úryvky z kapitoly Jak stopovat (Praktycký rady) z knihy Jiřího Svobody, o které jsem psal před dvěma lety, s vlastním komentářem.

Dycky stopujte na roviňe a na přehlednym mísťe tak aby šofér blíže se k vám mněl dokonale možnost si vás vočíhnout. Stopujete-li u křižovatky nebo na roscestí dvou silnic postafte se dycky za křižovatku nebo za to roscestí na tu vaši silnici. Ale nepoceňujte ty chvíle gdy dete pěšmo a hledáte příhodný místo! Vystrčte palec a zády k šoférovi stopujte i při chůzi f každym terénu. Nenechte projet ani jedinýho! Uš se mi mockrát stalo že mi ňákej blázen zastavil ve ostrý zatáčce na velehorský stoupačce nebo sjížďečce na šílenejch spádech ve svištění šestiproudejch dálnic. Tam bych snat nezastavil ani já dybych vlastnil auto. Ňekerý lidi sou normální blázni.

Na stopu vlastně na blázny čekáte. Řidič je blázen, když bere stopaře kdekoli. Pak je ale pravda, že největší blázni kvůli vám třeba na pár minut klidně ochromí dopravu.

Když jsem byl s kamarádem Brďou v Polsku, zastavil nám cestou zpátky v Krkonoších řidič v tak strmém kopci, že jsme se pak málem nerozjeli. Na cestě na východ Slovenska jsme s kamarádem Danem stopovali úplně všechno, a tak jsme z Levoči až do Spišského Podhradí jeli na cikánském koňském povozu a já jsem poprvé a naposled v životě chvíli řídil stopnuté vozidlo a  poprvé a naposled jsem políbil Cikánku. Na cestě do Amsterodamu s kamarádem Mákem jsme stopovali před Norimberkem v jednou z těchto oblouků a zastavila nám ženská!
S kamarádem Brďou jsme stopovali cestou od Balatonu všechno, i jednoho trabanta. Projel a nezastavil. Za chvíli se pro nás ale vrátil. Řídila asi šedesátiletá paní a vedle ní seděla její maminka!  Když jsme jednou jeli s Pišosem z Loun do Prahy, vrátila se pro nás taky ženská, dokonce mladá, a ještě k tomu Němka, snad nejnepravděpodobnější kombinace, kterou jsme si dokázali představit. O capujském zázraku, který jsme zažili s Věruškou, jsem psal tady. S mou první a následně dlouholetou stopařskou průvodkyní Lenkou jsme v Mnichově stopovali na křižovatce, jejíž jedno křídlo už bylo dálnicí. Zastavit na dálnici se nesmí, ale přesto se jeden blázen našel. Když jsme to samé zkoušeli s Věruškou loni ve východoněmeckém Cvikově, neuspěli jsme. Nicméně nedaleko v Jeně jsme stopovali na tříproudé výpadovce k dálnici vedle kolejí těsně za světelnou křižovatkou. Auta jezdila v houfech a zastavení bylo nebezpečné jak pro ně tak pro nás. Nikde jinde se ale stopovat nedalo. Očima jsme samozřejmě hypnotizovali hlavně auta v nejpomalejším pruhu a z nich nejvíc ta poslední, kterým nehrozilo, že to do nich napálí někdo zezadu. A zastavil nám týpek z čela třetího pruhu, který opravdu ten třetí pruh úplně zastavil, nechal za sebou všechny troubit, a až teprve auta z těch dvou pomalejších pruhů všechna projela, stočil to ke krajnici. Vyklubal se z něho kytarista z rockové kapely a samozřejmě blázen.

Cvikovská krize, kdy jsme se museli vzdát, prošli jsme podtunelované město dvakrát sem tam a nakonec jsme odjeli vlakem do Kraslic, v nás vyvolala přesvědčení, že už máme stopování dost a napříště budeme jezdit jinak, vždyť třeba bude i prcek a s ním to stejně nepůjde. Prcek bude, ale krize zatím vyšuměla a oba teď přemýšlíme, že bychom ještě někdy stopem vyrazili, až budou hlídat babičky.

Žádné komentáře: