Jednou jsem vyslechl večerní neformální přednášku ve studentské hospodě u plzeňského náměstí. Byla srovnávací o české deníkové literatuře a vedle sebe položila Český snář Ludvíka Vaculíka a Deník aneb Smrt režiséra Igora Chauna. Přednáška ve mně vesměs nic nezanechala. Nečetl jsem ani jeden. Dosud. Po jednom se mi ale začalo stýskat.
Od Ludvíka Vaculíka jsem čítal jen poslední slova v Lidovkách. Přitom u dědy v knihovně vždycky ležela Sekyra a u maminky dokonce sám Český snář. Četl jsem radši Kunderu, ani ke Klímovi jsem si cestu nenašel. Teď si ji tedy klestím k Vaculíkovi a to pěkně od lesa.
Dám na doporučení. Tomáše L. jsem znal z dětství, kdy jsme s našimi otci jezdili na šachové turnaje do Nového Zvolání. Jednou jsme tam remizovali s německým klubovým šachistou a způsobili tak malou senzaci v horském hotýlku. Tátové už oba prohráli partie se smrtí, Tomášův dva roky po mém. A právě tehdy, nedlouho před Vánoci, se mi Tomáš ozval a sešli jsme se u Johanky. Do čeho všeho on nedělá? Vždyť byl nedávno malý kluk, mladší než já, a dneska programuje software pro CERN v Ženevě, umí třicet programovacích jazyků, má internetové hudební nakladatelství, ale taky třeba normální kamenné knihkupectví. A rád čte. Mimo jiné teď i mě.
Právě Tomáš mi napsal, že zrovna dočetl Vaculíkovu knihu Hodiny klavíru a že je to skvělé. Nebyl jsem dlouhé měsíce v knihovně, mám doma knížek dost, ale říkal jsem si, že bych měl jít aspoň zaplatit členství v novém roce. A při té příležitosti jsem si minulý pátek Hodiny klavíru půjčil.
Je to vlastně deník kombinovaný se vzpomínkami, představuju si, že podobně bude psaný i Český snář. O tom prý paní Vaculíková, tedy Madla říká, že jím dal špatný příklad novým generacím spisovatelů, že jako stačí psát o sobě a už je to literatura. Nestačí. Nestačí psát o sobě, musí se psát ze sebe i o všem možném a dobře to skloubit. A to Vaculík umí. Umí držet balanc mezi uměním a kýčem, mezi vážností a vtipem, mezi láskou a sexem. Hlavními liniemi jsou jeho tehdejší zkušenosti v Literárních novinách (2004 – 2005), rodinné vztahy, ale zejména lekce klavíru, které začal brát u mladé paní učitelky v lidušce jako sedmdesátník, pravděpodobně nejstarší klavírní učenec v republice. Jednu delší epizodu tvoří i třítýdenní kurz lužické srbštiny v Budyšíně, který absolvuje krátce před osmdesátkou – nicméně není to z touhy schovat se před smrtí, dokonce své přehnané aktivity lituje. Chtěl by se ještě učit španělsky, slovník nechává na chalupě pořád venku z knihovny, aby měl jakési pohnutky a důvody. Nakonec jej po několika zápisech do knihovny zasune a dál věc neřeší. Vůbec nadhled nad ambicemi je jedním z nejhezčích rysů knihy. Filosoficky se zde ještě řeší otázka viny. Vaculík ji ve svém případě vidí hlavně u žen. Asi proto mi byl tolik blízký. A paní Madla obdivuhodná.
Žasnu nad blbostí pohlaví. Jakému zblbnutí člověk propadne! Z čista a nevinna mládí rozhlížíme se, pěstujeme myšlenky a city, píšeme… a končí to tím, že do té ideální dívky chceme a musíme cosi cpát a houpat jí ceckama. Inteligentní člověk! (První jarní den 2005)
Pokračování onedlho.
Žádné komentáře:
Okomentovat