23. ledna 2011

Z Mahenova zápisníku VII

Nějak nám nevyšly Louny. Myslel jsem si, že jsme se přihlásili dostatečně, ale netlačil jsem na pilu, a tak naše místo obsadili lačnější. Uvidíme, třeba je to nějaké znamení.

Protože jsem se ale kromě Sexu vrhnul do dvou dalších her zase z pozice režiséra, prožívám teď jinak docela příjemné divadelní období. Vrátil jsem se tak po čase (vlastě více než dvou letech) k Mahenově zápisníku.

Poslední zkoušky by měly být vždycky asi čtyři. Se vším příslušenstvím. S maskami, s úplným nalíčením, v plné pohotovosti, jak se to u velkého divadla sluší a patří.
První zkouška: To, čemu se u nás říká vlastní generální zkouška. Všechno hotovo a přece nikoliv hotovo. Opravování "trojúhelníků" na scéně (definitivní rozestavení osob, které se často ruší novými tempy) a práce se sbory.
Druhá zkouška: Přehlídka dějové gradace v jednotlivých scénách. Podrobné přezkoumání závěrů.
Třetí zkouška: Konečné rozdělení temp v dialogu a v celé hře.
Čtvrtá zkouška: Poslední zkouška, při níž se nikde nezastavujeme. Nechat herce se herecky rozplamenit, aby viděl, kam až ho hra může vynést!
Když se pořádně dneska nastuduje hra, bývá to při dosavadním rozdělení práce takové, že premiéra bývá slušnou generální zkouškou, reprisa řadou povolivších, rozklížených scén a teprve třetí představení znamená obyčejně skutečnou zkoušku. 
Velikou chybou je, že se nezkoušejí texty her bez gest, na židli, na pohovce - všichni herci pohromadě jako rodina, která se baví nějakým románem.

A taky mi včera přišel Mahenův Nasreddin, jsem na něj moc zvědav, protože příběhy tohoto moudrého soudce jsem chtěl zpracovat loutkově nebo animovaně s Lukášem G. Začátek je zatím dost zvláštní.

Žádné komentáře: