25. listopadu 2010

Zakysaný Smetana ke šlehání

(bude to tu viset až do neděle, neb se odebírám za hranice, tak lze číst na etapy)

Když se řekne jméno Smetana, nejen Češi, ale i většina slyšícího lidstva má jasno. Sladký Bedřich si udělal takové jméno, že zastíní všechny ostatní Smetany, ať už lékaře nebo výtvarníky uvedené v rozcestníku na české wikipedii, o kterých jsem ani neslyšel.

Pamatuju si, bylo to někdy ve druháku na gymnáziu, četl jsem v Mariánských Lázních Masarykovu Českou otázku a v ní jsem poprvé viděl jméno Augustin Smetana. Pak jsem jej pod vlivem této četby v hodinách ZSV směle uváděl jako jednoho z prvních českých filosofů, aniž bych kdy od něj četl nebo jen spatřil jakékoli dílo. Zapomněl jsem na něj a když jsem v jednom interentovém antikvariátě objednával mj. i náhodně objevenou jeho spis, první, co jsem byl našel, pokládal jsem jej pro jeho jméno za ryzího Čecha.

Když mi kýžená zásilka knih přišla, předběhl tohoto „českého filosofa“ sice boxer Joe Louis, ale na knihu Paměti kněze z církve vyobcovaného, tedy na Vlastní životopis Dra. Augustina Smetany, jsem se těšil neméně. A opravdu, odtrhnout se od filosofových bojů proti pokrytectví 19. století bylo stejně složité jako od zápasů v ringu.
Četl jsem tu knihu až do konce, jako bych četl paměti starce na mládí (jako jsem četl třeba ne obsahem nepodobné paměti Bernarda Bolzana). Až z doslovu jsem se dozvěděl, že to vzpomínal šestatřicetiletý muž na jinošství a na události, které se staly krátce před tím, než je zapsal. Šestatřicetiletý muž, tedy muž v mém věku, který ještě nevěděl, i když možná tušil, že zanedlouho zemře na souchotiny.

Co mě překvapilo jako první, byla zmínka na titulním listě mého vydání knihy z r. 1900, že z německého originálu přeložila Leonora Pohorská, která v předmluvě argumentuje, že Smetana nemůže být považován za představitele německé vědy, ale za hlasatele české myšlenky. Avšak všechna díla napsal německy. Je to ještě ta doba, kdy se o příslušnosti k národu v dnešním slova smyslu alespoň v Čechách nedá mluvit. Nejhezčí označení bych viděl ve slovech pražský filosof, protože z Prahy skoro nikdy nevytáhl paty (až v posledním roce života a umřít se přece vrátil domů).

Stává se mi to často, že mě nejvíce duchovně inspiruje četba knih proti církvi, v níž jsem registrován a s níž mě již možná nepojí praxe, ale jejíhož ducha nejen ctím, ale i vyznávám, ač nestavím na odiv. Označení vlažný nebo papírový katolík nezní moc přívětivě, ale mám ho raději, než ohnivý evangelík, zádumčivý buddhista i humanistický ateista. Kdybych žil v době Smetanově, myslím, že bych to pořadí přesně obrátil a řekl: „Raději budu humanisticky smýšlející bezbožník než meditující buddhista. Zapálený evangelík je mi protivný, ale vyloženě se mi hnusí vlažní katolíci.“ Říkám to proto, že jsem přesvědčený, že bych si se Smetanou rozuměl. A v 99 bodech jeho kritiky katolické církve ze sta mu dávám za pravdu.

Chci z díla mnoho citovat, ale nechci odradit čtenáře rozsahem mých výpisků – i když vlastně ti, co mají twitter, soběpisník ani neotevřou; ti, co mají facebook, skončili četbu článku u druhého odstavečku; ti, co mají vlastní blog, možná ze soucitu – se sebou samými – skončí touto větou; ti, co čtou noviny, teď kroutí hlavou; a ti, co čtou ještě i knížky, si radši přečtou nějakou knihu. Pro ostatní (dva tři) to tedy aspoň rozdělím do pár článků, což zase slibuje, že se na to po čase vykašlu jako na mnoho slibovaných výpisků z jiných knih. Nejsem asi seriálový typ.

Začnu něčím tak aktuálním, že by to mohly otisknout kterékoli dnešní noviny:

Poklésky nižšího kléru in puncto sexuali (po stránce pohlavní) bývají přehlíženy vyšším klérem z pochopitelných příčin; toliko veřejný skandál se tresce. Toho žádá také přísloví: si non caste, saltem caute (ne-li čistě, aspoň opatrně), věta, která ostatně se ani podmínečně nebere.

Tento trefný poznatek napsal Smetana poté, co dovyprávěl příběh chebského přepjatě zbožného a denně v liturgii aktivního kněze, který se věnoval zejména dorůstající mládeži, vydával pro ně spisy a půjčoval jim knihy ze své knihovny. Ovšem všecka jeho tak rozsáhlá a na odiv stavěná zbožnost byla toliko prostředkem k ukojení jeho chtíčů a sloužila za přikrývku jeho zlým kouskům.

S dorostlými školními děvčaty provádíval obyčejně tento manévr: Položil na stůl větší peníz, obyčejně tolar a prosil děvčete lichotně, na peníz poukazuje o laskavé dovolení, jež netřeba mi blíže označovati, jež však čtenář uhodne sám. Svolilo-li dítě žádosti jeho velebnosti, dostalo tolar,a chlípný kněz pochutnal si na sladkém ovoci svojí zbožnosti (nejbližší mše sv. za vykoupení hříšné duše z očistce tolar ten mu opět nahradila – jak nabyto, tak pozbyto). Zdráhalo-li se však děvče tvrdošijně vyplniti jeho prosby, pak – co myslíš čtenáři? – pak vzpřímil se v celé své katechetické majestátnosti, raduje se na oko vroucně, překypoval chvalozpěvy na ctnost a stálost bývalé své žákyně, jež, rozumí se, mohla jen pozvolna se vzpamatovati nad touto náhlou změnou jednání svého bývalého katechety. Pevně přesvědčena, že tento zbožný muž konal toliko svou povinnost zkoušeje její vytrvalost, opouštěla dívka jezovitu, který ve skutečnosti si počínal chytře jako had.

O Smetanově mínění o celibátu zase příště. Teď to zakončím pěkným výrokem Francise Bacona, který Smetana cituje na str. 34:

Filosofie byvši ochutnána, od Boha odvrací, důkladně byvši studována, přivádí nazpět k Bohu.

24. listopadu 2010

Paříž /8/ Dva Magoti

Dva Magoti se těší slávě již po dvě tisíciletí nebo tak nějak, píše ve svém Průvodci po Saint-Germain-des-Prés Boris Vian. Právě a jen kvůli tomu, co jsem si přečetl v téhle knížce, jsem chtěl spatřit tuto kavárnu a na vlastní oči vidět, že už se tam nescházejí básníci a malíři.
Ti se tam prý scházeli kolem postavy pana Martina, stálého hosta, jinak knihovníka Školy krásných umění, velmi vzdělaného a sečtělého pána. Ten prý stál i u zrodu Ceny Dvou Magotů, která se udělovala a ještě stále uděluje za literární dílo a skládali se na ní návštěvníci kavárny. První cenu v roce 1933 získal Raymond Queneau, a šel to oslavit do kavárny Flore, kam se po roce 1938 přestěhovala i většina ostatní umělecké klientely. Prý to bylo i kvůli svéráznému vystupování číšníků.
Mám si dát pernod nebo curaçao?
Jedno je stejně špatný jako druhý, pane.

Někomu prý zakázali vstup, protože měl na sobě košili od Lacoste. Ve Floře byli prostě laskavější a shovívavější.

Hledal jsem nějakého toho Verlaina, Rimbauda, Préverta nebo Deraina, ale viděl jsem samé turisty.

Až nakonec...

23. listopadu 2010

Budu mít dceru nebo syna?

Možná si vzpomenete na jeden zajímavý článek, který vyvolal celkem živou diskuzi, což se jiným zajímavým článkům na mém soběpisníku nestává. Byl o tom, proč se starcům rodí samé dcery (tedy kromě Jana Saudka, který má zřejmě i po sedmdesátce mladý mok semenný). Slíbil jsem tehdy další  skvosty a už v nich nepokračoval, tak dnes na konci  článku aspoň jeden uvedu. Ovšem článek píši proto, že jsem v docela jiné knize našel teorii, podle které určují pohlaví budoucích potomků ortodoxní Židé.

Traktát v Talmudu s názvem Niddah obsahuje tuto pasáž (31a):

Naši rabíni učili, že má-li žena rozkoš dřív než muž, porodí syna. Má-li muž rozkoš dřív než žena, narodí se jim dcera. Proto si zaslouží poctu ten, kdo se při souloži ovládá, aby ženě umožnil rozkoš dříve než sobě.

Rabín Rava dodává:

Každý, kdo chce mít mužské potomky, by měl dělat dvojčísla jedno za druhým, aby dal ženě větší možnost dospět k rozkoši.

Vypadá to tedy, že bych mohl mít kluka! I podle věděcké hydrogenuhličitano-dusičnaté teorie vycházelo, že u žen od 21. do 30. roku věku a u muže od 25. do 40. roku číslo plodů mužských převyšuje číslo plodů ženských, což sedí. Ale nezlobil bych se ani za holčičku ani za dvojčátka.

Abychom nezůstali jen u apelu na muže, přečtěme si, jak jsem v úvodu slíbil, pár slov z kapitoly Pokyny ženám z knihy Muž a žena v manželtsví Augusta Debaye z poloviny 19. století:

Muž rád vidí, sdíli-li své štěstí, jeho radosti z lásky zvyšují se radostmi, které žena pociťuje, a když opojení rozkošné ji uchvacuje zároveň s ním, jakoby život z něho mizel a rozplýval se uprostřed nejsladší rozkoše... 
Muž je hrubý, ovšem pravda... chce a vymáhá, aby mu byla manželka po vůli v tom, po čem touží. Kdyby mu to bylo odepřeno, ihned z toho vzniká špatný rozmar, ano někdy propuká i bouře.
O ženy, řiďte se těmito pokyny! Povolujte potřebám svého manžela, abyste lépe jej k sobě připoutaly. I kdybyste okamžitě cítily nějakou nechuť proti radostem, za které snažně prosí, hleďte je uspokojiti, jednejte třeba lstivě a tsavte se, jako by rozkoš vás unášela. Tento neviný podvod vám jest dovolen, když jde o to upoutati k sobě manžela... toť jediný prostředek, abyste se zbavily jeho dotěravosti.

22. listopadu 2010

Divadelní monolog

V sobotu jsme se s Věruškou chtěli u maminky dívat na Sekvensův Atentát, ale ještě před vstrčením dývídýčka do mechaniky jsme přejeli programy. Na dvojce dávali nějakou hru. Většinou televizní přenos her nevydržíme, ale tentokrát nás to přikovalo k obrazovce. Hra se jmenovala Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, pane. Herecké výkony s televizním průměrem ani nesnesou srovnání. Jiřina Jirásková, Jana Hlaváčová, Ilja Racek a Petr Kostka v rolích prarodičů Nicka Cristana předváděli to nejlepší, co herci mohou předvést – nepředvádět se jako postavy, ale být postavami, v tomto případě italskými přistěhovalci v Americe, v jejichž žilách kolovala krev celé famílie, pro niž by dokázali zemřít (btw. Michal Novotný v roli Nicka hrál také výtečně). Tengo famiglia znamená pro Itala víc, než když Čech utrousí, že má taky rodinu, čímž myslí babičku v domově důchodců, rodiče v jiném městě atd. Na tomto rozdílu je také postavena zápletka hry, která konfrontuje tento tradiční přístup k rodině u prarodičů s moderním pohledem jejich pravnuka. Po dlouhé době jsme se s Věruškou při komedii smáli nahlas a v pauzách pro bránici byli nuceni se zamyslet nad smyslem toho, co se před námi odehrávalo. Atentát musel počkat na neděli.

O jeden monolog bych se s vámi rád podělil. Nebude v překladu Adama Nováka, nýbrž mém, ale to snad držiteli různých autorských práv vadit nebude. A nebo jo a odpracuju si to na galejích. V české  divadelní verzi monolog držel Ilja Racek a opravdu mě nechal do poslední chvíle nepřipraveného na rozuzlení. Tak dobře to hrál.

Když jsem byl malý kluk, každé ráno o Vánocích zaplavilo kočičí hlavy na ulicích moře kočovných obchodníků se stánky a povozy a všude prodávali hračky. Co si pamatuju nejlíp, byly ty barvy, ostře červené a modré a oranžové, jako duha sestavená z hraček. A můj táta mě nesl v náručí k prvnímu stánku a ukázal na takovou malinkou tmavou hračku, zatímco já jsem natahoval prsty po té největší barevné hračce. Ale otec zakroutil hlavou a nesl mě dál. U dalšího stánku jsem zase natahoval ruce po jiné barevné hračce, ale otec znovu řekl „Ne“ a pokračoval se mnou dál a takhle jsme prošli celý trh, stánek po stánku, až mi u posledního stánku koupil nějakou malou šedou hračku, o kterou jsem vůbec nestál. Začal jsem brečet a tak mě odnesl domů. Cítil jsem vztek a nenáviděl ho za to. A když mi bylo čtrnáct, posadil mě na loď do Ameriky a řekl: „Sbohem chlapče, tam začne tvůj nový život“. Bylo mi čtrnáct. A zase jsem ho za to nenáviděl. Nedlouho poté se zamotal do rybářské sítě, když ji házel do moře, strhlo ho to hlavou na bok lodi a už ho nikdy nikdo nenašel. Osm let poté, co mě poslal do Ameriky, jsem se vrátil do rodného města, abych matce a sestrám představil svoji novou rodinu. Bylo to zrovna v čase vánočních svátků. Na Štědrý den ráno jsem vzal tvou matku do náruče a nesl jsem ji ven a na ulicích zase byli všichni ti stánkaři, jako kdyby ani nikdy neodešli, a pořád tam měli vyložené všechny ty červené a modré a překrásné hračky. A tvoje matka ukazovala na ty nejbarevnější a nejtřpytivější hračky na trhu. A na kteroukoli ukázala, tu jsem ji koupil. Když jsme se vrátili domů, měl jsem v náručí kromě své dcery celou duhu z hraček. Má matka vzala jednu do ruky a řekla: „Tohle chtěl tvůj otec vždycky udělat. Jenže jsme na Vánoce měli sotva na kapra. Proto tě poslal za moře. Aby sis mohl zařídit život, který on ti nikdy nemohl dát.“ Vždycky jsem si myslel, že můj otec byl grázl, který mi nechtěl nic dát. Až tehdy jsem pochopil, že mi dal všechno, co měl.

21. listopadu 2010

Horoskop pro Martina Krause

Nejlepší život má,
kdo v něco věří,
Bohu či osudu běh věcí svejch když svěří...

Rádia hrajou samý pitchoviny a takovouhle kvalitní muziku tam skoro (čest výjimkám - např. R Beat) neuslyšíš!!! Člověk si připadá pomalu jako misionář, když to doporučuje známým, co to vůbec neznají, napsal pod tuhle písničku jeden z komentátorů.
Koncert Krausberry byl pro mě velkým překvapením. Mým misionářem byl Petr Brouček, ale až do pátku jsem netušil, jak skvělá a živelná muzika to je naživo. Martin Kraus má krásnou barvu hlasu, přesně to, co bluesrock potřebuje, kus zdravého exhibicionismu v těle a hrabětovsky básnické texty písní, to vše v doprovodu zkušených hudebníků. Víc si opravdu od muziky neumím přát.
Martin je ročník pětapadesát, což znamená, že je mu pětapadesát. To ne vždycky funguje. Mě ale zajímalo spíš, v kterém znamení se narodil. V písni Horoskop se totiž objevují pouze čtyři, a tak jsem byl zvědavý, jestli k jednomu z nich cítí při zpěvu nějaký intimnější vztah. Ale není ani ryba ani rak, ani skopec ani střelec jako já (kterej nemám doma šílence, ale Blížence, což ale asi vyjde nastejno). Martin je býk (takže to voko na tričku není volské, ale býčí). A snad mi odpustí, že jsem pro něj složil ještě jednu várku se dvěma znameními.
Znamení Štíra,
dnešek vám radosti nepřipraví,
svět vás přezírá
a žádná víra vás neuzdraví.
Znamení Býka,
čeká vás výhra a následně zlost
a co lásky se týká,
nikdy, jak se říká, jí nemáte dost.