13. listopadu 2010

Muž, který maloval stromy

Byl jsem v posledním týdnu několikrát konfrontován s dětským světem fantazie a žasnul jsem, jak se může byt 2+1 proměnit ve hrad se starodávnými obrazy na stěnách a z normálního kluka v punčocháčích policista v uniformě se služebním psem. Uvědomil jsem si, o co všechno svojí dospělostí přicházíme.

Chci, aby mi někdo řekl, že můj mukový strom může odejíti ze svého místa a že všechny mukové stromy na horách jsou jeho děti…  Chci, aby můj strom slyšel. A je to pravda. Chci, aby můj strom viděl. A je to pravda. Chci bydliti v živoucím světě.
Jean Giono, známý francouzský spisovatel, napsal tato slova 18 let před svým nejznámějším příběhem Muž, který sázel stromy pro český časopis Život, který redigoval Vladimír Holan. Jsou vytržena z článku Tak rozumím dílu Kubínovu. Odvažuji se tvrdit, že možná právě Kubínovo dílo plné stromů z kraje Provence, mělo vliv na pozdější Gionův mistrovský kousek. V úterý 16. listopadu jej v klubu přečte Martin Dušek, a to 100 let od roku, do nějž autor zasadil začátek svého příběhu.

12. listopadu 2010

Bohumír Kapr

Tak se nikdy nejmenoval. Narodil se jako Isaak Salomon Kapper a přijal literární pseudonym Siegfried Kapper. Pod vlivem Václava Bolemíra Nebeského a Karla Sabiny začal psát česky a prohlašovat se za Čecha. Nicméně xenofóbní postoj české populace ho donutil k rezignaci na českou věc. Odstěhoval se a  psal od té doby výhradně německy.

Narazil jsem na něj náhodou při pročítání Encyklopedie humoru a vtipu z r. 1892, kde psali, že pořídil první překlad Máchova Máje do němčiny. To jsem si nemohl nechat pro sebe a tak jsem o ten fakt obohatil anglickou wikipedii. Zároveň jsem si našel velmi zajímavý článek Miloslava Uličného o všech překladech Máje do němčiny, od Kappra až po Schamschulu. Je to velmi poutavé čtení i pro ty, co německy neumějí.

Jeden z (možná nejen duchovních) potomků Václava Bolemíra Nebeského, náš Jiří, bude mít z osobnosti průkopníka česko-židovské vzájemnosti jistě ještě větší radost než já. Pro něj vlastně celý tenhle článek píšu. Ale třeba zaujme i někoho jiného.

10. listopadu 2010

Černý na bílém

Jiřího Černého jsem poznal ještě před revolucí, kdy rodiče do knihovny přikoupili kousek s názvem Hvězdy tehdejších hitparád. Poslouchal jsem tehdy Beatles a tak jsem byl zvědavý, jaké ještě kapely v té době existovaly. Vím, že mě nejvíc zaujali The Who a protože mi bylo 15 let, jsem si jistý, že to bylo hlavně tím, že jako první muzikanti po každém koncertu rozmlátili kytary a někdy i bicí. Jiří Černý v knize hezky popsal rozdíl mezi náturou Britů a Američanů. Zatímco britští fanoušci psali Townshendovi, aby ty kytary neničili a radši jim je dali, při první americké tour jim chodily od fanoušků nabídky, že jim pošlou svoji kytaru, kterou by pak rádi, aby na koncertě rozmlátili. 

Pak přišla revoluce a Jiří Černý a Václav Malý, oba dva charismatičtí řečníci s podmanivým hlasem moderovali demonstrace proti komunismu. Od té doby mám demokracii spojenou s bigbítem a s vírou. Dnes Jiří Černý uvádí pravidelné pořady pro rozhlas, na Praze má každý týden Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, píše do novin a občas ho vídám v televizi (naposledy asi v pořadu o Rolling Stones v Praze).

Tenhle týden jsem si s Jiřím Černým dvakrát telefonoval. Asi to bude znít dětinsky, ale já jsem si ty poměrně věcné rozhovory užil, jako by mi Pavarotti s Domingem doma v ložnici zpívali árie z Bohémy. Domlouvali jsme, že by mohl přijet do Kadaně. A nezůstalo u slov. Prošel jsem si různá výročí a objednal na příští rok do klubu tyto pořady s Jiřím Černým:

Po 24. ledna - JOHN LENNON (+8.12.80)
Út 8. března - THE DOORS (3.7.71 + Jim Morrison)
Út 17. května - BOB DYLAN (*24.5.41)

Pokud budou chodit lidi, tak by se z tohoto obohacujícího příspěvku pro kadaňské bigbíťáky mohla stát pravidelná záležitost, nabídka monotematických pořadů je bohatá.

7. listopadu 2010

Kajdíčičí polibek

Na jednom obrázku od Václava Hollara je v třetím řádku latinské veršovánky napsáno

Humanitate discis, a brutus homo...

což prý znamená asi tolik:

Člověče, lidskosti uč se od zvířat...

což se mi moc líbilo.

Naši dva kocouři k sobě hledali a trochu ještě hledají cestu. Každý se nejraději vyskytuje v jiném prostoru, jiném pokoji, jiném patře (jeden na pohovce, druhý na parketách). V noci se prohánějí po pokojích, ale spíš než o boj jde o sportovní klání, při němž si střídají role. Někdy na sebe ale vytáhnou i drápky, Věruška našla Kajetánovi v kožichu pár stroupků. Proto jsme dneska měli radost, když jsme kocoury našli v manželské posteli.
Když se Nácíček probudil, natáhl se pro polibek. A dostal ho.