3. září 2010

Stopem do Kadaně (přes Paříž) - intermezzo o rasových předsudcích

Stáli jsme před Paříží u benzínové pumpy, smrákalo se a začalo mírně pršet. Snědý řidič jménem Clément nás zachránil, i když jsme mu vůbec, ale vůbec nerozuměli, kam nás to poveze. Jen Věruška rozluštila, že to bude nějaké nádraží. A taky že ano.

Jestli pro mě nějaký výraz symbolizuje francouzštinu, pak po lvu pojídajícím neoloupané plody mandloní se jím stal název těhle pařížské předměstské čtvrti: Pontault-Combault. Když jsme vystoupili, všude jsme viděli jen samé černochy. Před nádražím, v hale, na nástupišti jen a jen samé africké tváře. Koupili jsme si lístek a zažili dvě překvapení.

Jeden z černochů na jiném perónu, než jsme stáli my, na mě pořád něco pokřikoval a já zvyklý z domova jsem dělal, že ho neslyším. To bych ale musel být hluchý, protože na našem nástupišti jsem stál jen já s Věruškou a na jeho jen on, jinak ticho po kolejnicích. Po čtvrtém výkřiku jsem to nevydržel a otočil se na něj. Ukazoval mi svojí bílou dlaní, abych šel dál od kolejiště, za žlutou čáru. No jo, ten toho nadělá, pomyslel jsem si a udělal úkrok. Za pár vteřin mě tlaková vlna smetla o další dva metry dál. Věruška se schovala za automat s plechovkami, který to naštěstí ustál. Zjistil jsem, že ten černoch byl přítel. Kolem nás projelo TGV (tedy minimálně něco podobného). Pak za námi ten černoch ještě přišel a vysvětlil nám, že musíme počkat 20 minut. A to bylo další překvapení - dlouho se ukazovalo, že vlak přijede, pak že bude mít zpoždění, a nakonec když jsme čekali, kdy ten zpožděný vlak přijede, tak se objevil nápis, že byl zrušen. České dráhy nejsou zas až takovou raritou. Nezbývalo než počkat na další, který jel těsně před půlnocí. 

Nástupiště se zatím zaplnilo lidmi. Schválně jsme počítali příslušníky bílé rasy. Ani jeden, přátelé. Ve vlaku taky ani jeden, v metru némlich ten samý výsledek. Byli jsme docela rádi, když se ve stanici metra objevili policisti - ovšem samí černoši. Kecy o tom, že za 40 let přestane být Evropa bílá, jsou v Paříži asi už dávno realitou. První běloch byl recepční v hotelu Formule 1, který nám sdělil, že je obsazeno. Naštěstí nedaleko byl hotel jen o něco dražší, tak jsme kolem jedné hodiny složili hlavy tam. 

Nachytali jsme se, že máme rasové předsudky. My jsme se těch černochů v noci báli. Báli jsme se i toho, který nám jen zachránil život a poradil. Báli jsme se i skupiny beduínů na nástupišti. Drželi jsme si pevně batohy před dvěma Asiaty ve vlaku. Takoví jsme opravdu byli. Po čtyřech dnech v Paříži jsme se za ty předsudky styděli. Něměli jsme nikde ani jeden problém, s příslušníky jiných ras jsme se dávali klidně do hovoru, zvykli jsme si na jejich oblečení, na jejich grimasy, zjistili jsme, že se od nás neliší z hlediska chování téměř vůbec ničím, že nás vlastně obohacují. Možná je to to hlavní, co nám Paříž dala. Ale ona toho dala ještě mnohem víc. Seriál  tedy teď bude pokračovat několika díly o francouzské metropoli.

2. září 2010

Nové stránky města Kadaně

Jako patriot se musím ozvat. Staré stránky města byly dle mého názoru pro ostudu (ne nepodobné třeba žateckým, ale snad ještě o něco horší). Často jsme o nich s panem Petim mluvili a protože je to vizitka města a nás všech, co tu žijeme, pan Peti to nevydržel a udělal návrh nových, který se líbil a podle nějž pak několik měsíců po večerech ve svém volném čase vytvářel stránky, které včera spatřily světlo sítě. Určitě se ještě pár věcných chyb musí vychytat a doplnit jako u všech nových stránek, ale já je hodnotím na jedničku jak designem, tak technickým zpracováním. Jsem na Kadaň zase o něco pyšnější. Klikněte sem.

1. září 2010

O roce 2013, o našem malém rybníčku a o tom, že jsem na holčičky

Kromě Richarda jsem předevčírem v Plzni seděl (tedy ne na Borech, ale v Oujezdě v hostinci) i s  kamarádem Davidem, který dělá na české ambasádě ve Washingtonu. Povídali jsme si i o politice a shodli jsme se, že bychom na Pražském hradě po Klausovi rádi viděli Karla Schwarzenberga. Jelikož David je jeho zaměstnancem a pracoval pod ním již za jeho minulého angažmá v Černínském paláci, rád jsem si vyslechl jeho vyprávění o člověku, kterého znám jen zprostředkovaně přes media. Od prezidenta očekávám (krom morálního kreditu, samozřejmě), že když čtu jeho statě či rozhovor s ním v nějakém časopisu, bude tam přesah, který mi něco dá do života, který mě bude provokovat k jinému úhlu pohledu, a to oba porevoluční prezidenti splňovali a jeden dosud splňuje. V současné době, počítám-li lidi činné ve veřejných službách, si takto s chutí přečtu rozhovor právě jen s panem ministrem (jedním z mála, který si, ač ho mnozí zvou knížetem, zaslouží více než predikát právě civilní oslovení pan ministr a David ho ani jinak nenazve).
Nicméně zůstávám v ODS a sympatie k TOP09 zůstávají čistě věcně názorové a osobnostně spjaté zejména s výše jmenovaným panem ministrem. Bohužel na komunální kadaňské úrovni z mého  občanského hlediska TOP09 sklouzla na úroveň Dělnické strany sociální spravedlnosti a své páté místo na kandidátce ODS bych vyměnil a z politiky sám sebe vymazal zmizíkem za to, kdyby v občanech zvítězil zdravý rozum a volili ve prospěch města a ne ve prospěch prospěchářů. Bude to volba ze 162 lidí a najdou se mezi nimi prospěcháři ve všech stranách, určitě i v té naší, nejsem naiva. Může se kroužkovat, ale v komunálních volbách se to nakonec nemusí vyplatit, protože je těch možností ke kroužkování tolik, že pokud půjde o kroužky ze známosti a ne z přesvědčení, že jde o dobrého člověka, rozmělní se v množství podobných natolik, že svému favoritovi nepomůžeme a hlasy se rozdělí mezi ty, co jsme je třeba vůbec nechtěli. Ryba smrdí od hlavy a právě v čele kadaňské kandidátky jedné nejmenované strany to smrdí po kapřících až běda. Vyzývám tedy kadaňské čtenáře soběpisníku, nekroužkujte (ani mě) ze známosti a volte srdcem podle programu pro Kadaň, ale taky podle smradlavých hlav.

Taky vás poprosím, abyste si ověřovali informace, které se k vám dostanou šeptem., ačkoli se netváří moc předvolebně. Asi jste se již  od nějakého potměšilce dozvěděli o tom, že pan starosta K. sice kandiduje, ale na jeho křeslo si pak sedne paní R. Tichý hlas zřejmě ještě dodal, že je to žena toho zazobance, co má prosperující stavební firmu a ještě je z Libanonu, takže Alláh ví, odkud to bohatství mají. Ti, co ty kecy roznášejí po Kadani, by se za ně sami nejradši propadli do západního Německa, to si pište. O mně jsem se zase dozvěděl, že mě vyhodili z gymplu, protože jsem na mladý samičky. Tak aby bylo jasno, z gymplu jsem odešel sám, protože tam těch mladejch samiček bylo moc a všechny bych je neuspokojil!

31. srpna 2010

Pocta Rachilemu ibn Drachirovi

Pokud občas odkliknete na Richardův soběfotník, pak vězte, že to nejsou fotografie ledasjaké. Richard by se na svých stránkách nepochlubil, ale mě se včera v Plzni pochlubil a já to na něj musím prozradit, protože mě to fakt zaujalo. A taky doufám, že kdo tam zatím neodkliknul, začne klikat pravidelně (nebo si ho dokonce přidá i mezi své odkazy). Určitě si zaslouží více než tři zhlédnutí denně.

Britská národní turistická agentura VisitBritain, která má stránky i v češtině, vydala ve spolupráci s nejvýznamnějším britským nakladatelstvím turistické literatury 250.000 výtisků jarního plánovacího průvodce Británií 2010 (pdf), který se distribuuje jako hlavní bezplatná propagace Británie do celého světa. Její titulní strana vypadá takhle:
A teď ta bomba!

Embrya na běžícím pásu

„Přirozeně“, řekl Foster, „jest plodnost ve většině případů toliko potíží. Pro naše účely by dokonale postačilo jedno plodné vajíčko z každých dvanáctiset. Ale chceme míti velký výběr. Samozřejmě musí býti pro jistotu zachováno ohromné rozpětí. Proto dovolujeme třiceti procentům ženských embryí, aby se normálně vyvinula. Ostatní dostávají dávku mužského pohlavního hormonu, na každém dvacátémčtvrtém metru po celý zbytek svého oběhu. Výsledek: odlévají se jako neplodná - avšak zcela normálně vyvinuta (až“, jak sám doznal, „na velice nepatrný sklon ke vzrůstu vousů“). Zaručeně sterilní. „To nás konečně vede“, dodal Foster, „z pouhého dosahu otrockého napodobení přírody do světa mnohem zajímavějšího, světa lidské vynalézavosti.“

Ségry Pavel mi po skypu vysvětlil, že podobně jako v Huxleyho vizi  předurčování lidí do společenských tříd je organizován hmyzí svět dělnic, vojáků, královen a že u nich to funguje. O tom, jak to funguje podle Maeterlincka u včel, jsem tu psal před rokem.

30. srpna 2010

Podobenství o příboru

Napadlo mě, když jsem si dal v čínské restauraci svíčkovou.

Víra je pokrm, náboženství je jídelní nástroj. Na východě se pojídá již po tisíciletí hůlkami (buddhismus) a pravou rukou (hinduismus, islám a mnoho dalších). Křesťanství jakožto blízkovýchodně-evropsko-americké náboženství se od dřevěné lžíce vyvinulo po složitý kovový příbor (katolicismus), jehož vrcholem byl vynález vidličky - božského trojzubce. Občas se během dějin hlásá návrat ke lžíci (protestantismus, různé moderní odnože). Jídelní zvyky jsou různé, někde volnější, jinde propracované do nejmenšího detailu (ortodoxní judaismus). Hltat se nicméně dá s jakýmkoli z výše zmíněných nástrojů a není to zrovna nejzdravější (náboženský fundamentalismus). A přece: není důležité ČÍM jíš, ale CO jíš.

29. srpna 2010

Sebeobjetí v. sebeobětování

29. srpna 1916, tedy přesně před 94 lety, napsal Ladislav Klíma první ze svých Filosofických listů.

Můj základní instinkt, má bytost spočívá ve vědomí mé absolutnosti… Sebeobjetím nazývám vědomí to, tímto termínem specifisuju pojem Bůh.

O kousek dále cituje Bhagavad Gitu a pozorný čtenář zpozoruje podobný, i když poevropštěný ideál východních duchovních proudů, „božské filosofie nejlépe vykrystallisované u Indů a Číňanů“.

… teprve lhostejnost ke všemu činí božským.

Právě proto netíhnu k Východu, ale nejsem ani evropským voluntaristou či solipsistou. Nicméně nestojím v opozici, dokážu si z Nietzscheho, Schopenhauera a Klímy vzít, co potřebuji.

Klíma tvrdí, že je mu lhostejno i poznání (Bůh nepoznává, ví), z čehož plyne:

… kdo ví, že vše, že absolutně všechny kontradikce jsou pravdou, ten ví vše a jest aspoň embryo Boha.

A proč se stát apoštolem moderní nirvány a nezůstat bohem sám?

Tím vším není řečeno, že nechci v budoucnosti v lidstvu působit. Naopak – mé spodní instinkty to chtějí a jim třeba vždy ponechat pole k rejdění.

Nemám vůbec nic proti spodním instinktům, nicméně víra by se asi měla šířit na jiném základě. Taky proto ji nikdy nechci hlásat a kázat (bojím se právě těch spodních instinktů - toho nezvladatelného dítka kardinála Guzmána). Víra se musí kázat sama a jsem rád, že Bible není manuál na vnitřní osvícení ani jízdní řád ze světa do nebe. Že se i ona dá jen poznávat, a nikdy se na jejím základě nedá nic vědět. A kdo tvrdí, že ano, tomu nevěřím. A taky, že Bůh se v Bibli neobjímá, ale obětuje. Jenže to už jinde jsme, to je jiná vesnice.

„Zbabělci!“ pravilo lejno na chodníku, „všichni se mně vyhýbají, všichni se mně bojí!“

Klíma má tak skvělý sloh, že jestli jednou napíšu něco já, vezmu si z tohoto prvního listu motto, které tu ale z pověrčivosti neprozradím.

O víře a náboženství

Přemýšlím poslední dobou hodně o víře. O své, ale i tak všeobecně. Asi mi chybí kostel.

Koupil jsem si v Paříži Pascalovy Myšlenky o náboženství a jiných tématech. Chodil jsem si je před 15 lety číst v Plzni do čítárny tzv. vědecké knihovny a aniž bych to tušil, měly na mě asi velký vliv, ačkoli jsem si na žádnou z nich konkrétně nikdy později nevzpomněl. Nicméně, když jsem na bulváru Saint-Michel viděl originál, neodolal jsem, ačkoli francouzsky neumím. Na některé myšlenky jsem  překvapivě nepotřeboval ani slovník, protože psaná stará francouzština má tolik společného s latinou a angličtinou, že jsem mohl knížku číst před usnutím už cestou zpátky. Třeba:

134 Quelle vanité que la peinture qui attire l'admiration par la ressemblance des choses dont on n'admire point les originaux.

Jak bláhové je obdivovat malíře pro to, jak se mu podařilo vystihnout podobu věcí, a přitom vůbec neobdivovat originál.

607 Qui jugera de la Religion des Juifs par les grossiers la connaîtra mal… Ainsi notre Religion est divine dans l'Évangile, les Apôtres, et la tradition ; mais elle est tout défigurée dans ceux qui la traitent mal.

Kdo soudí židovské náboženství podle špatných skutků Židů, neporozumí mu… Tak i naše náboženství je dokonalé v Písmu, u Apoštolů a v tradici; ale bylo celé znetvořené těmi, kteří ho zneužili.

Mnoho lidí, které znám, si myslí, že křesťanství zneužila katolická církev. Většinou tím asi maskují i to, že se moc neobdivují ani originálu. Jako ne-zrovna-praktikující, ovšem přesto věřící katolík se pokusím v několika dalších článcích vysvětlit, proč se hlásím k této proklaté konfesi a proč neinklinuji k moderním východním myšlenkovým proudům (ačkoli z jejich zdrojů rád čerpám a o buddhismu jsem už i drze přednášel na Kirwitzerových dnech).