3. dubna 2010

Navenek - dovršení kulturní revoluce


Přišel mi celý ročník časopisu Ochotnické divadlo 1958. Hledal jsem tam něco o Kadani, ale marně. Je tam ale velice zajímavá informace o souborech na Žatecku, kterých bylo celých 24, a pak o Chomutově.


O chomutovském divadle psala M. Hrdličková, která přidala i pár fotek (nepoznáváte je někdo?):

Divadelní kroužek závodního klubu dolu Jan Šverma v Chomutově ve spolupráci s maňáskovým souborem Uhlíček uspořádaly v září zájezd do Karlovic u Plzně. Ochotníci hráli hru Moliéra (krásný rusismus místo Moliérovu hru, pozn. J-Lo) Tartuffe. Členové obou souborů byli překvapeni pěkným přijetím a vyprodaným hledištěm i krásným jevištěm. Podle slov režiséra bylo představení Tartuffa - dík pozorným a citlivým divákům - nejlépe zahraným z pěti dosavadních repris. Po představení byla beseda s kralovickými divadelníky; konečné na shledanou nebylo jen zdvořilostní frází, ale slibem, že zájezd nebyl poslední.



Moc se toho tedy nezměnilo. A tak se na to, jaký má ochotnické divadlo společenský význam v současné době, můžeme zeptat třeba redaktora Čs. rozhlasu Jiřího Pobera.

Hledejme ho v usnesení XI. sjezdu KSČ o dovršení kulturní revoluce. Ke splnění tohoto usnesení je záhodno soustředit všechny síly. Společesnký význam ochotnického divadla, je o to větší, že nepůsobí jenom navenek...

2. dubna 2010

Proč nejsme šťastní?

inspirováno třetí slokou jedné básně Charlese Cottona

Bláznivý člověče, trápíš se kvůli
štěstí, aniž se snažíš žít.
Máš zdravý rozum a svobodnou vůli,
jen nevíš, jak je použít.

1. dubna 2010

Josef Kulhánek




Když jsem viděl přímý přenos z potopení SMS Szent István (i na youtube), říkal jsem si, že je škoda, že můj pradědeček za své osmileté služby na SMS Zrinyi nezažil žádné takové dobrodružství jako Vančísův prastrýček. Jednoho menšího jsem se ale přece dopátral a srdce mi při něm zaplesalo.


Když skončila první světová válka a vzniklo Československo, v přístavním městečku Pula, které mírovými dohodami čerstvě připadlo Itálii, se vyskytovalo na sedm tisíc Čechoslováků, z nichž polovina sloužila na lodích. Jedním z nich byl i Josef Kulhánek, lapiduch na bývalé lodi Jejího Veličenstva Zrinyi (na skupinové fotografii uprostřed nad akordeonistou, na dalším snímku v nejtmavších plavkách).


Čechoslováci těžko nesli, že původně slovanská Pula připadla Itálii i s celou rakousko-uherskou flotilou, a tak se rozhodli unést pár lodí do vznikajícího státu jižních Slovanů: Srbů, Chorvatů a Slovinců. 10. listopadu 1918 vypluly lodi Radetzky a Zrinyi z Puly pod československou vlajkou. Cestou zahnaly italské torpédovky a 12. listopadu slavně vpluly do chorvatského Splitu. I můj pradědeček jistě pomáhal z lodi vykládat zásoby mezi hladové Dalmatince. Pak nastoupil na vlak a 29. listopadu v devět večer ho jistě na státním nádraží v Praze čekala moje prababička Anička, která na něj celých těch osm let čekala.


Díky pradědečkovi jsem si za své první vážně míněné překladatelské dílo vybral druhou a poslední sbírku Jamese Joyce, s níž jsem vyhrál cenu Jiřího Levého. Podle mnou vysněné rodinné legendy se totiž můj pradědeček s irským básníkem potkal v kavárně San Marco v Terstu. Byli jsme se tam před dvěma lety s Věruškou podívat, ale měli zavřeno (zřejmě nadobro). O tom, že k Čechoslovákům neměl Joyce daleko, svědčí i to, že si jeho sestra Eileen vzala muže českého původu (bankovního úředníka Františka Šourka - tehdy už Schaurka).


Překlad jedné z básní byl pořízen přímo s myšlenkou na mého pradědečka. Hlavní rozdíl mezi originálem a překladem tkví ve slově vojenské, které jsem si tam přidal. Joyce báseň složil, když se díval na svého bratra Stanislava, jak závodí v rybářském člunu v jednom terstském zálivu. Já jsem si představoval jiný obrázek.

Vojenské čluny v San Sabbě

Nad veslem slyšel jsem mladá srdce lkát
měsíci láskopadu vstříc,
slyšel jsem trávu na stráních naříkat:
nespatříme se nikdy víc!

Ó srdce, ó vzlykající stráně,
praporec lásky v bezvětří jen dříme;
s větrem, co vilně ovíval nám skráně
už nikdy víc se nespatříme.

(Terst 1912)

Pula

31. března 2010

Svatá Kateřina


Někoho dojme na příklad prázdný chrám s věčným světlem, nebo tichá mše u postranního oltáře a těch pět přítomných starých laiků...
Otokar Březina (z Demlova Svědectví)


30. března 2010

Krysou nebudu


V jednom otevřeném dopise, který nabádal některé členy ODS, aby vystoupili ze strany a přestoupili k těm lepším, jeho autor citoval Warrena Buffetta:

„Má-li tvá loď již hodně děr, pak neplýtvej energií a silou na jejich ucpání a najdi si novou loď.“

Přemýšlel jsem o tom citátu nějaký čas a jsem rád, že ten samý člověk (myslím tím autora citátu) řekl i něco, čím jsem se vždy řídil a hodlám se řídit i nadále:

„Nejlepší, co můžeš udělat ve chvíli, kdy zjistíš, že jsi na dně jámy, je přestat se ohánět krumpáčem.“

A pak ještě jedno moudro nejen pro ty, co si půjdou 29. května zahrát na Střelnici pořádný pokerový turnaj:

„Hraješ-li poker a po půl hodině pořád nevíš, z koho se bude škubat peří, jsi tentokrát k oškubání určen ty.“

29. března 2010

Svět chce být klamán


První vlaštovka složená z nedatovaného Březinova dopisu (někdy z přelomu března a dubna 1889) Františku Bauerovi.

Láska jest v životě našem uzel; tisíce lidí ten uzel rozvazují, a každý myslí, že ho rozvázal, protože drží oba jeho konce: klam a rozkoš. Já si však myslím, že ten uzel se rozvázat nedá. Snad přeseknout, možná. Ostatně o rozvázání toho uzlu jde jenom filosofům; masa těší se tím, že ho může rozvazovat.

Tím, co jsem řekl, nevylučuji šťastné lidi. Oni byli, jsou a budou. Oni milovali, milují a budou milovati. Možná však, že se klamali, klamou a budou klamati. Štěstí člověka spočívá v klamu, neštěstí také v klamu...

Jak jsem napsal, Jebavý mě baví. Ostatně, jeden z citátů o jeho díle mě inspiroval k dnešnímu fejetonu na stránkách blogu KZK.

28. března 2010

Pašije v Kadani 2010








Fotografovala Věruška (ta poslední se mi fakt moc líbí).
Fotky Fandy Č. zde.