19. března 2010

Máš to, co hledám

Jaime Sabines (originál zde)

Věrušce, která se se mnou učí španělsky a myslí si, že je tlustá

Máš to, co hledám, po čem toužím, co miluji,
ty to máš.
Pěst mého srdce se rozvírá a svírá.
Vděčím ti za pohádky,
vzdávám díky tvé matce a tvému otci
a smrti, že tě míjí.
Vděčím ti za vzduch.
Jsi útlounká jako klasy obilí,
křehká jako linka tvého těla.
Nikdy jsem nemiloval štíhlou ženu,
ale moje ruce se do tebe zamilovaly,
spoutala jsi moji touhu,
ulovila moje oči jako dva pstruhy.
Proto stojím u tvých dvěří a čekám.

18. března 2010

Zapomenutí a Pravda


Dnes jsem viděl svůj první film od Luise Buñuela. Sociální drama z předměstí Mexika. Nemilosrdné obvinění bídy. A ve vzpomínkách slavného režiséra jsem se dozvěděl, že po úspěchu filmu v Cannes (dostal cenu za režii) jej odmítla Francouzská komunistická strana jako film buržoazní. Proč?

Policie má ve filmu pozitivní roli. „Není možné, abychom tohle řekli. A potom ukazuješ velice lidského ředitele polepšovny, který pustí dítě, aby si šlo koupit cigarety,“ vysvětloval svému kolegovi komunista Georges Sadoul, autor Obecné historie filmu.

A co je ještě charakterističtější pro komunismus? Jakmile o pár měsíců později napsal sovětský režisér Pudovkin o filmu chválu do Pravdy, postoj francouzských komunistů se změnil ze dne na den.

Destrukce


Srečko Kosovel byl slovinský básník ze začátku století. Ve 22 letech se po jednom autorském čtení nastydnul, když čekal na vlak, a pár týdnů na to zemřel. V posledním období své tvorby tvořil v duchu konstruktivismu, což je takový agitační expresionismus á la Majakovskij. Básně z té doby byly vydané až v roce 1967. Jednu agitku, která by mohla zaznít i dnes, jsem se pokusil přeložit.

Ó lži, lži, evropská lži!
Jen destrukce tě zničí!
Jen destrukce.
A katedrály a parlamenty:
lež, lež, evropská lež.
A Společenství národů lež,
lež, evropská lež.

Rozbít, rozbít!
Všechna ta muzea faraónů,
všechny ty trůny umění.
Lež, lež, lež.
Ó Moudrosti, ó katedrálo,
ó mrtvoly, které jste bránily
Evropu. Ó mrtvoly
bílé, které strážíte Evropu.
Ó lži, lži, lži.

Rozbít, rozbít, rozbít!
Miliony umírají
a Evropa lže.
Rozbít, rozbít, rozbít!

17. března 2010

Takové obyčejné násilí


Jsem baba. Jedním z projevů je, že se nedokážu dívat na horory. Na krvavé proto, že jsou většinou kruté a hloupé zároveň, a na psychologické proto, že pak týden nespím. Tento týden chodím domů hodně pozdě a jsem opravdu unavený. A tak často vezmu za vděk příjemně vyhlížejícím filmem v televizi. Na to, abych sledoval program, není čas, a tak jsem náhodou v pondělí zasedl k filmu, který mě zaujal, i když jsem propásl začátek a nevěděl, na co to koukám. Věruška taky nevěděla, o co jde, a tak jsme se nechali unášet dějem.

Byl to film Romana Polanského Rosemary má děťátko z roku 1968. A tak už třetí noc nebudu moct spát. Kéž by to bylo jenom kvůli kráse Miy Farrow.

Přečetl jsem si dnes, že pan režisér nechal těhotnou Rosemary přejít silnici na Manhattanu, aniž by to nějak připravoval, zrežíroval, nafingoval. Řekl si prostě, že těhotnou ženu žádný řidič nepřejede.

Francouzská televize dnes ve 20:35 odvysílala soutěž s názvem Hra smrti. Nebyl to sice stejnojmenný film s Bruce Leem, ale vlastně to nebyla ani soutěž. Byl to dokument, který by se mohl jmevat stejně jako jiný dokument od stejného režiséra - Kronika obyčejného násilí. Už na vysoké škole jsem se dozvěděl o Milgramově experimentu, ale tentokrát se francouzský dokumentarista rozhodl dokázat, že v rámci televizní soutěže jsou lidé schopni mučit i zabít. A věřte nebo nevěřte, 80% soutěžících, kteří v rámci soutěže mohli pouštět do svého rivala elektrický proud, do něj byli při stálém podporování moderátorkou a publikem ochotni napumpovat přes 400 voltů a hrát až do konce, přestože viděli obět svíjející se v bolestech a žadonící o milost. V Milgramově experimentu v laboratoři to bylo 60% lidí.

Tváří v tvář těmto číslům bych Miu Farrow nikdy neposlal přeběhnout silnici ani s kočárkem!

15. března 2010

Loutky pana řídícího




Další zajímavé video najdete zde.

Omluva


Na velkoplošné venkovní tiskové reklamě naší společnosti jsme k podpoře prodeje míchačky stavebních hmot v měsíci září 2004 užili slovní spojení „Upeč … … třeba zeď“. Tímto jednáním jsme neoprávněně změnili a užili část verše textu písně „Dej cihlu k cihle“, který zní „Upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Panu Zdeňku Svěrákovi, autoru textu písně „Dej cihlu k cihle“ se omlouváme. Bauhaus, k.s.

„Je téměř nepravděpodobné, že by společnost Bauhaus nevěděla, že používá části textu pro svoje reklamní potřeby. Navíc text je na začátku i na konci uvozován tečkami, takže byl navozen dojem, že jde skutečně o výsek zmíněné písničky. Asociace byly zcela jednoznačné. Píseň působí na duši léčivě a vlastně vytváří atmosféru, že stavění je velice prospěšné, což Bauhaus jistě dobře věděl,“ podobných odborných posudků od soudních znalců je asi ve fasciklu případu, který se táhne už šest let, zřejmě mraky.

Mám Zděňka Svěráka rád a proto se v posledním příspěvku na blog KZK pouštím na poměrně tenký led.