30. prosince 2010

Od blábolu k eseji

Na první straně vánoční A2 se Ondřej Slačálek a Lukáš Rychetský rozepisují o tom, jak je nynější vláda škrtů špatná a o potřebě radikální levice, aby nás neovládla radikální pravice z DSSS. A na takový blábol byli potřeba dva autoři! Myslím, že tenhle spor 20. století mezi oběma radikálními politickými póly už lidstvo prožilo natolik řádně, že každý jen trochu rozumný člověk je musí odmítnout, ať se zabalují do jakéhokoli dárkového papíru (autoři mluví o socialismu, ale možná chtěli psát o anarchismu).

Libuše Bělunková si v minulém čísle stěžovala, že recenze na knihy píší o to požádaní přátelé autorů. Jsem přesvědčen, že to je rovněž případ Pavla Ctibora, který v tomto čísle recenzuje knihu svého kolegy fyzika a spisovatele Ivana M. Havla (a Michala Ajvaze, který je v recenzi mírně upozaděn). Vůbec by mi to nevadilo, kdyby ta recenze nebyla tak moc nudná, že jestli je opravdu tak nudné i to téměř 300stránkové dílo, které bylo dotované ministerstvem školství, pohnulo by mě to asi k dalšímu dopisu ministrovi.

Štolbův dopis Máchově Lori jsem četl s nedůvěrou, ale nakonec mě mile překvapil tím, že přiznal Lori právo na nového manžela po Máchovi, kterému zase přiznal právo být třeba i lepším milencem než byl „pical“ Karel Hynek.

Zatím jsem skončil u prvního ze tří esejů Jorge Luise Borgese. Jmenuje se Od alegorií k románům. Je to dost hloubková analýza vývoje od středověkých alegorických textů k novodobým románům. Na obžalobu alegorie si bere na pomoc Estetiku Itala Benedetta Croceho, jako obhájce jinotajů slouží G.K.Chesterton. Od začátku je ovšem zřejmé, kdo to u autora vyhrává, je prý jen zvědavý, jak mohly být dřív alegorie tak oblíbené. Ponořením do historie dojde ke sporu o univerzálie, tomu, co většina z nás zná jako spor mezi středověkými realisty a nominalisty. Docela mě potěšilo, že mě až teď Borges donutil najít si některé podrobnosti ze začátku toho sporu. Nicméně musím podotknout, že se Borges dopustil jednoho velkého omylu. Alegorie nemusí být nutně spojována s prózou, ale vyskytuje se zejména v poesii. Chestertonova obhajoba alegorie (která podobně jako hudba nebo architektura může vystihnout některé dojmy, které slovy popsat nelze) je tak stále platná (nehledě k tomu, že je mnohem důvtipnější než Croceho zdůvodnění, že alegorie není třeba, což samotného Borgese zneklidňuje!)

Žádné komentáře: