12. září 2010

Paříž /2/ aneb milostný mnohoúhelník

Když jsme šli podél Louvru, četl jsem si poctivě jména všech postav na severní stěně. Nakonec to je spolu s nejdelší frontou, jakou jsem kdy viděl, a vrabčáky, které jsme krmili v dešti před budovou, to jediné, co jsme z Louvru měli. Delší fronta se stávala snad jen na Lenina v Moskvě.
Ze všech těch jmen pod sochami jsem neznal skoro žádné, jde zřejmě o napoleonské generály. Jedno jméno mě však praštilo přes oči: JOUBERT.
Znal jsem jistého Jouberta z Chateaubriandova životopisu a věděl jsem, že zápetka kolem těch dvou mužů mě velmi zaujala. Samozřejmě, že Joubert na obrázku je ale generál Joseph Antoine René Joubert (neplést - jak nás upozorňuje francouzská wikipedie - s ještě slavnějším revolučním generálem Barthélemy-Catherine Joubertem, který je i na wikipedii české!). 

Ten můj Joubert je prostě Joseph a jeho popis Mauroisovými slovy mi byl velmi sympatický:

Byl to neobyčejně vzdělaný muž vybroušeného vkusu, který sám však nic neuveřejňoval, „jelikož si v duchu předsevzal dokonalost, která mu potom v každém dokončení díla bránila“. Byl příliš obratný, aby, když psal, neupadl do vyumělkovanosti, a příliš chytrý, aby si toho nebyl všiml...

Žil převážně na venkově, kde četl své oblíbené autory, podtrhával si v knihách, vpisoval do nich záhadné poznámky a dokonce trhal listy, které se mu nelíbily. Když byl četbou unaven, opatrně leštil kožené hřbety vazeb. Tohle mu opravdu závidím.

Člověk by řekl, že mu asi ženy životní dráhu moc nekřížily. Ba ne. V roce 1793 se oženil a byl to právě zámeček jeho ženy na venkově, kde trávil většinu času. A už v roce 1794 poznal madame Paulinu de Beaumont, která přišla při teroru o muže, a ujal se konejšení. Klapalo jim to až do roku 1800, kdy Joseph představil Paulinu svému příteli Chateaubriandovi. Ten byl mladší a Paulinu mu celkem lehce přebral. 

Ubohý Joubert, věda o tomto..., se trochu trápil. Ale pak se se ztrátou své přítelkyně, odlouděné mu mladším mužem, jehož geniu se obdivoval, resignovaně smířil... a vypravil se se svou ženou a synem k milencům na návštěvu.

Půjčoval dál Chateaubrinadovi knihy ze své knihovny a když je náhodou neměl, tak je pro svého přítele koupil. Chateaubriand totiž zrovna psal Ducha křesťanství a potřeboval načíst spoustu literatury. A chcete slyšet něco, co vás dostane snad stejně jako mě?

Pro Chateaubrianda nebylo toto milostné ústraní bez jistého nebezpečí. Byl ženat, hodlal vydat knihu, kde bude vynášena posvátnost manželství, „základ to společenského pořádku“, a dodělával tu knihu u milenky...

Byl jsem bohužel schopen něčeho hodně podobného.

PS: Vyučovat znamená podruhé se naučit. Tenhle Joubertův citát bych si mohl  klidně dát za rámeček a vždycky, když se někdo osmělí mi naznačit, že jsem za své učitelské kariéry nikoho nic nenaučil, odpovím: Ale naučil! Sebe jsem naučil a hodně!

Žádné komentáře: