Životopis tohoto francouzského autora napsal André Maurois v roce 1938 a česky vyšel v překladu Svatopluka Kadlece v roce 1947. Svoje dojmy zde budu vkládat po kapitolách. A místo předmluvy začnu dvojím užasnutím.
Žasnu nad tím, že stěžejní dílo Françoise Reného de Chateaubriand, jeho slavnou Atalu, vydanou poprvé v roce 1801, přeložil už v roce 1805 Josef Jungmann. Byl to čtvrtý jazyk, do nějž byla novela přeložena, po vlaštině, němčině a ruštině. V době, kdy bylo národní obrození v plenkách, se Jungmann „neostýchá tím neposledním kvítkem literatury francouzské naši českou zahrádku okrásiti“. Četl jsem Atalu a Reného v novodobém překladu Oskara Reindla skoro před 20 lety. Tehdy jsem hltal romantiky a nejradši ty, o nichž jsem toho moc nevěděl. Chateaubrianda jsem znal jen z jídelního lístku (nevěda tehdy, že se ta speciálně upavená svíčková opravu jmenuje podle tohoto spisovatele, jemuž jej poprvé připravil jeho kuchař Montmireil), v literárních studiích se o něm moc nepsalo, už vůbec jsem o něm neslyšel ve škole, a tak jsem pátral sám. Moc jsem toho nevypátral, snad jen pár maličkostí v souvislosti s jeho návštěvou Prahy v roce 1833. Až minulý týden, kdy mi přišel Mauroisův dvoudílný životopis.
Žasnu, že kromě Ataly a Reného nebylo od Chateaubrianda do češtiny nikdy přeloženo nic jiného. Ani Duch křesťanství, dílo, které ovlivnilo celé 19. století a stálo u romantické fascinace gotikou a středověkem (Atala a Réné byly v prvním vydání jeho součástí). Přijde mi to, jako by všechny české hudební soubory zahrály za svou dlouhou historii jen pár komorních koncertů a úplně pominuly jeho oratoria, opery a symfonie. Na webu je přítomna francouzská oskeovaná kopie tohoto díla v několika různých vydáních, takže pro mě zůstává stále stejně tajemné. Zato zde existuje anglická verze Chateaubriandových Pamětí ze záhrobí s bohatým poznámkovým aparátem.
Myslím, že mi psaní o Chateaubriandovi vyjde na pokračování na celé prázdniny, tak se můžete těšit.
Žasnu nad tím, že stěžejní dílo Françoise Reného de Chateaubriand, jeho slavnou Atalu, vydanou poprvé v roce 1801, přeložil už v roce 1805 Josef Jungmann. Byl to čtvrtý jazyk, do nějž byla novela přeložena, po vlaštině, němčině a ruštině. V době, kdy bylo národní obrození v plenkách, se Jungmann „neostýchá tím neposledním kvítkem literatury francouzské naši českou zahrádku okrásiti“. Četl jsem Atalu a Reného v novodobém překladu Oskara Reindla skoro před 20 lety. Tehdy jsem hltal romantiky a nejradši ty, o nichž jsem toho moc nevěděl. Chateaubrianda jsem znal jen z jídelního lístku (nevěda tehdy, že se ta speciálně upavená svíčková opravu jmenuje podle tohoto spisovatele, jemuž jej poprvé připravil jeho kuchař Montmireil), v literárních studiích se o něm moc nepsalo, už vůbec jsem o něm neslyšel ve škole, a tak jsem pátral sám. Moc jsem toho nevypátral, snad jen pár maličkostí v souvislosti s jeho návštěvou Prahy v roce 1833. Až minulý týden, kdy mi přišel Mauroisův dvoudílný životopis.
Žasnu, že kromě Ataly a Reného nebylo od Chateaubrianda do češtiny nikdy přeloženo nic jiného. Ani Duch křesťanství, dílo, které ovlivnilo celé 19. století a stálo u romantické fascinace gotikou a středověkem (Atala a Réné byly v prvním vydání jeho součástí). Přijde mi to, jako by všechny české hudební soubory zahrály za svou dlouhou historii jen pár komorních koncertů a úplně pominuly jeho oratoria, opery a symfonie. Na webu je přítomna francouzská oskeovaná kopie tohoto díla v několika různých vydáních, takže pro mě zůstává stále stejně tajemné. Zato zde existuje anglická verze Chateaubriandových Pamětí ze záhrobí s bohatým poznámkovým aparátem.
Myslím, že mi psaní o Chateaubriandovi vyjde na pokračování na celé prázdniny, tak se můžete těšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat