Bavili jsme se včera i o našich oblíbených básnících. Margo mi jmenovala tři, portugalského básníka Fernanda Pessou, řeckého básníka Konstantina Kavafise a peruánského básníka Césara Valleja. O prvním jsme si mohli povídat hlouběji, druhého znám jen trochu, třetího vůbec. Na Valleja si troufnu, až se naučím trochu víc španělsky, ale řecká poezie Konstantina Kavafise je hojně překládána do angličtiny, a tak jsem si jednu básničku hned před spaním vybral a ráno po rozbřesku ji přebásnil (samozřejmě tak, jak jsem ji cítil, tedy ne jako sto let starou báseň z veteše, ale jako naprosto moderní poselství, které částečně odpovídá i na otázku hledání domova).
originál i s angl. překladem zde
Řekls mi: „Odjedu pryč do jiné země, přejdu na jiný břeh,
najdu si jiné město, lepší než je tohle.
Cokoli, o co se tady snažím, je odsouzeno k neúspěchu
a moje srdce je pohřbené jako nějaká mrtvola.
Jak dlouho nechám ještě svoji duši puchřet na tomhle místě?
Kamkoli se otočím, kamkoli upřu svoje oči,
vidím jen rozpadlé trosky svého života,
tady, kde jsem strávil tolik let,
kde jsem je promrhal, kde jsem je dočista prosral.“
Nenajdeš novou vlast, nedojdeš jiného břehu.
Tohle město ti bude neustále v patách. Budeš chodit
po stejných ulicích, stárnout ve stejných čtvrtích,
šedivět mezi stejnými domy.
Vždycky nakonec skončíš v tomhle městě.
Nedělej si naději, že to půjde jinde jinak:
pro tebe není jiná cesta, na tebe nečeká žádná loď.
Jestli jsi promrhal svůj život tady v tom koutě,
prosrals ho všude na světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat