Je pro mě ctí, že můj 2000. příspěvek na soběpisník se dostává na svět 23. dubna, v den, kdy zemřel Miguel de Cervantes a William Shakespeare, oba v roce 1616, i když Shakespeare o 10 dní dřív. Chtěl jsem jej oslavit nějakým překladem, a tak jsem si na noc do postele vzal dalšího slavného spisovatele, dalšího Williama, který zemřel 23. dubna, ovšem v roce 1850 (dnes tedy uplynulo od jeho skonu kulatých 160 let). Byl to jeden z jezerních básníků a jako on byl hoden slov (wordsworth), slova byla hodna jeho. Jen já snad nejsem hoden, abych jej překládal, a tak jsem si jej vzal jen jako návnadu a jak už to tak u mě bývá, od originálu se postupně odkláním natolik, že by se při zpětném překladu sám autor asi nepoznal. Překlad věnuji své po devíti měsících od sňatku již konečně právoplatné manželce Věrušce.
(originál zde)
Slyšel jsem tisíc různých not
v besídce o strom opřen sám,
kdy sladká nálada zve o překot
člověka k temným myšlenkám.
Přírodě – mocné stvořitelce
– byl jsem v té chvíli opět blíž,
však třásl jsem se při myšlence,
kam lidstvo dovleklo svůj kříž.
Přes květy bledulí se v lese vlahém
naklání v trsech zimostráz.
Věřím, že rostliny se chvějí blahem,
když s jarem z lesa zmizí mráz.
Ptáci zas švitoří si ve větvích,
a i když do duší jim marně zřím,
zdá se, že slyším jejich bujný smích,
nejen když poletují povětřím.
I ratolest vzhůru k nebi spěje,
aby si promluvila s chladným větrem,
a všechno kolem radostí se směje,
jen člověk zůstává tím Černým Petrem
– Nebe a Přírodu si dávno pokořil
a stoupal stále výš a výš
a i když táhl ze všech lidských sil,
hleďme, kam dovlekl svůj kříž…
(psáno v roce 1798, v době válek proti revoluční Francii, kterou básník rovněž navštívil)
Žádné komentáře:
Okomentovat