Svět podle Václava Jebavého

Tuhle knížku bych si vzal na pustý ostrov. Kdykoli ji kdekoli otevřu, najdu originální názor, někdy shodný s mou náturou, někdy ne, ale vždy provokativně neotřelý. Mluvím o knize Jakuba Demla Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Kdyby tenkrát tuhle knihu četli ve Švédské akademii, opakovaně rok co rok nominovaného Březinu by nobelovka nemohla minout.

Poslechněte třeba tento nadčasový názor:

… neví se, není-li v umění ono „nemravné“, neétické vyšším stupněm morálky, étiky (svaté pravdy) oproti „étice“ davu, omezeného, chytráckého, často zkaženého.

Nebo:

Vypravoval jsem Březinovi, jak mne doktor Zd. Přibík vezl autem z Tasova do Prahy, jak mne to unavovalo a že jsem se po té jízdě dva, tři dni cítil jak střískán. Březina řekl: „Krajina na člověka při tom padá, poněvadž duch není na ni připraven nohama, rukama, očima, ušima, celým tělem; také z toho člověk nic nemá, protože si to nezasloužil, neodtrpěl.“

A víte, proč se dneska na dráze stávkuje?

„Když Poláci byli napadeni od ruských bolševiků, čeští železničáři byli solidární s bolševiky...“

A to jsem to jen včera na deset minut otevřel, protože bylo Masaryka a Březina má v knize k našemu tatíčkovi sto a jednu výhradu.