Není to třináctá komnata, ale jedno z mnoha směšných životních období, o kterém zas tolik nemluvím.
Když mi bylo 16 let, strávil jsem měsíc v Mariánských Lázních. V lázeňském domě Neapol jsem bydlel na jednolůžkovém pokoji, což mi jako začínajícímu intelektuálovi vyhovovalo. Četl jsem si Masarykovu Českou otázku a začínal se zajímat o dějiny. Do vany s bublinkovou koupelí jsem si bral starou německou konverzaci, kde ještě mluvili služky a kočové, a učil jsem se podle ní nazpaměť tvary silných sloves.
Po pár dnech jsem měl samoty po krk. Nevěděl jsem ale s kým se družit, s děvčaty jsem neměl žádnou zkušenost, kluci už své party měli. Na společné vycházce se v jedné téhle partě vytáhla u pravoslavného chrámu flaška. Taky jsem se napil, ale nebyl jsem zvaný, tak jsem si jenom loknul, abych neurazil. Jeden slabší článek party se opil, jak zákon káže, a já se nabídl, že se s ním ztratím, nechám ho vystřízlivět a přijdeme až po večeři. Ředil jsem pak na kolonádě alkohol v jeho útrobách vodou z minerálních pramenů, procházel jsem se s nezletilým opilcem pod paží po parku a opravdu jsem ho téměř střízlivého dovedl na hotel. Byl jsem přijat do party a směl jsem poslouchat Orlík. Ano, byla to parta skinů. Můj zájem o historii najednou našel svůj projev. Bylo mi strašně líto, že láska k vlasti na dobro zmizí, že zapomenem země česká že je domov náááááš. Přišel jsem si najednou silnej jako náš starší obrýlený kamarád, který sice neměl svaly, ale přesto z něj šel strach.
Když pak pro mě přijel děda, ve vlaku jsem mu o Orlíku vyprávěl, že teď bojuju za Evropu takovou, jaká by se líbila pradědovi (znalci vědí, že za bílou bez Turků, Arabáků, Cikánů a další verbeže). Do určitý chvíle mě děda poslouchal, ale když jsem začal recitovat některý texty, nesouhlasil se mnou. Dočetl jsem pak doma toho Masaryka a kazety vyhodil, nicméně mi zůstalo vědomí toho, jak se člověk může jednoduše stát fašistou.
Dneska pociťuju dvojí mrazení. O tom více na blogu KZK.
Když mi bylo 16 let, strávil jsem měsíc v Mariánských Lázních. V lázeňském domě Neapol jsem bydlel na jednolůžkovém pokoji, což mi jako začínajícímu intelektuálovi vyhovovalo. Četl jsem si Masarykovu Českou otázku a začínal se zajímat o dějiny. Do vany s bublinkovou koupelí jsem si bral starou německou konverzaci, kde ještě mluvili služky a kočové, a učil jsem se podle ní nazpaměť tvary silných sloves.
Po pár dnech jsem měl samoty po krk. Nevěděl jsem ale s kým se družit, s děvčaty jsem neměl žádnou zkušenost, kluci už své party měli. Na společné vycházce se v jedné téhle partě vytáhla u pravoslavného chrámu flaška. Taky jsem se napil, ale nebyl jsem zvaný, tak jsem si jenom loknul, abych neurazil. Jeden slabší článek party se opil, jak zákon káže, a já se nabídl, že se s ním ztratím, nechám ho vystřízlivět a přijdeme až po večeři. Ředil jsem pak na kolonádě alkohol v jeho útrobách vodou z minerálních pramenů, procházel jsem se s nezletilým opilcem pod paží po parku a opravdu jsem ho téměř střízlivého dovedl na hotel. Byl jsem přijat do party a směl jsem poslouchat Orlík. Ano, byla to parta skinů. Můj zájem o historii najednou našel svůj projev. Bylo mi strašně líto, že láska k vlasti na dobro zmizí, že zapomenem země česká že je domov náááááš. Přišel jsem si najednou silnej jako náš starší obrýlený kamarád, který sice neměl svaly, ale přesto z něj šel strach.
Když pak pro mě přijel děda, ve vlaku jsem mu o Orlíku vyprávěl, že teď bojuju za Evropu takovou, jaká by se líbila pradědovi (znalci vědí, že za bílou bez Turků, Arabáků, Cikánů a další verbeže). Do určitý chvíle mě děda poslouchal, ale když jsem začal recitovat některý texty, nesouhlasil se mnou. Dočetl jsem pak doma toho Masaryka a kazety vyhodil, nicméně mi zůstalo vědomí toho, jak se člověk může jednoduše stát fašistou.
Dneska pociťuju dvojí mrazení. O tom více na blogu KZK.
Žádné komentáře:
Okomentovat