18. ledna 2010

Františkánská snášenlivost


V pátek jsem v Plzni v antikvariátu v Sedláčkovce, kam chodím od studií pravidelně (a byl jsem tam jistě nejméně stokrát), poprvé zašel do jednoho zapadlého rohu. Antikvář tam má schované spisy s duchovní tématikou, ukradl jsem mu tedy např. Duchovní cvičení a Duchovní deník Ignáce z Loyoly nebo spis o sv. Dominikovi. Nicméně největší radost mi udělala kniha Františkánské poselství světu od Agostina Gemelliho. Tento lékař, neurolog a psychiatr, konvertoval v r. 1903 a vstoupil následně k františkánům. Lékařskou praxi však neopustil. Studoval psychologii v Německu, zabýval se problematikou vyléčení skrze víru (Lourdy), založil milánskou katolickou univerzitu a usiloval o zřízení univerzitní polikliniky. Ta byla otevřena až dva roky po jeho smrti v roce 1964, avšak nese jeho jméno.

Hned po životě sv. Františka jsem se začetl do kapitol o patnáctém a šestnáctém století, protože se tohle období týká našeho kláštera a já v něm docela plavu. To šestnácté je valně věnováno angažovanosti františkánů na poli boje s luterány a kalvinisty.

Františkáni používali v polemice směšnosti, ale ne drzosti, vždyť měli před očima cíl smíření.

Tuhle větu Padre Agostina jsem si přečetl včera večer, a přitom jako by vystihovala obsah mého o pár hodin dříve publikovaného fejetonu na stránkách KZK.

Žádné komentáře: